Internetová seznamka: Hlavně, že se z Šárky nestal starej perverzák

Pár let mám několik profilů na třech internetových seznamkách. Na jednu z nich chodím celkem pravidelně, spíš abych zachatoval, pokecal. Přiznám se, že seznamce přes internet moc nevěřím. No ono taky věřit nějakému serveru, kde vám nabídnou, zda se chcete se svým protějškem poznat, nepoznat, nebo možná… je dost těžké.

Asi každý už někdy podobné seznamky navštívil. Vkládáte své fotografie, zájmy, koníčky, věk, no prostě údaje, které si přejete uvést. Nejsem naivní a je mi jasné, že všechno se uvádět nemusí a ani po tom netoužím. Na druhou stranu, kdyby to setkání náhodou vyšlo a vy byste pevně stáli za tím, co máte na profilu napsáno, mohlo by vzniknout nejedno Faux pas. No a právě takové „fó pá“ jsem zažil na vlastní kůži.

Jak jsem říkal, moc těmto seznamkám nevěřím. Ale ozvala se mi, dle profilu velice pohledná, sympatická, vzdělaná a sportovně založená slečna. Přesně můj typ. Vysoká, štíhlá, dlouhovlasá, s přirozeným úsměvem a velkýma očima. Zkusit se má všechno, takže jsem to zkusil taktéž.

Nákupní centrum Harfa, středa 15:00. Ano, sešli jsme se. Ale vůbec bych jí nepoznal. Nepřišla vysoká, pohledná, stylová slečna. Ale obtloustlá, beďary přeplněná blondýna s mluvou dlaždiče a vůní přepáleného tuku. „Tak hnedka neuteču,“ říkám si v duchu. „Domluvil jsem to bruslení na střeše,“ říkám jí. Ona se směje. „Na střeše se nedá bruslit, je teplo. Já bych si spíš dala nějaký papů. U Meca. Mám stravenky,“ dodává. Už se ničemu nedivím, nebráním se. Apatie. Odcházíme s dvojitým burgerem, hranolky, tortilou, zmrzlinou a coca colou. Já si vedle u KFC kupuji bezedný nápoj. Nějak ztrácím chuť na cokoliv.

Sedáme si. Hnedka se ptám, jestli zná fotoshop. „Jo myslíš ty fotky na netu?“ „To dělají všichni. Sama jsem myslela, že ty budeš tak o dvacet, třicet let starší.“ „Tak třeba aspoň ty zájmy se budou shodovat,“ tajně doufám. Další naivní myšlenka. V životě nestála na bruslích, gaučing je vrchol sportovních aktivit. Jo a nakupování. Možnost společného bruslení tak mizí nenávratnou rychlostí. „Nejlepší vysoká škola je život. Já mám škol, to by ses divil.“ Pro udržení mé pozornosti vysrkne polovinu půllitrového nápoje. Labužnicky zamlaská a pokračuje. „Potřebuju sponzora na nakupování, pro své děti, pro přítele.“ „Uvažuji, zda dobře slyším.“ Pomalu hledám únikový východ. „Chceš je poznat?“

„Koho?“ „No děti, přijdou sem. A jestli chceš poznat i přítele, přijde taky. Ty toho moc nenamluvíš, co?“ Normálně toho opravdu moc nenamluvím. V ten moment by ze mě ale ani terapeut nedostal žádné slovo. Cítím úzkost. Omlouvám se s tím, že jdu na toaletu. Mezitím však mizím ven a pádím rovnou na nádraží a domů.

Vždycky si říkám takové to staré otřepané: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Ale už je toho posilování fakt hodně. Nebudu házet flintu na Daniela Landu (Žito – házet flintu do žita) a na podobné servery nezanevřu. Už jenom proto, že je to zábava. Sednout si k počítači a číst něco o tom, jak je důležité mít srdce na správném místě, mít vnitřní lásku a milovat slečnu takovou, jaká je. Asi proto, že v sekci „Hledám“ uvádí: finančně zajištěný, svalnatý, s vlastním domem atd. Bohužel ani fotky si holčina nedokázala upravit úplně dokonale, protože mít část prsa místo ruky ani fyzicky nejde.

Ale jestli to fyzicky fakt jde (myslím to prso), tak ze sebe budu muset udělat takového boháče a zajištěného svalnatého frajera, že to prostě budu muset shlédnout.