Strach a dvojí metr

Poslední týdny se mimo jiné nesou ve znamení internetového aktivismu. Hackeři o sobě dávají znát a chtějí ukázat, že oni jsou ti, kteří chrání svobodu, kterou se nám snaží odebrat.

Začalo to americkými návrhy zákonů SOPA a PIPA a končilo to mezinárodním dokumentem ACTA. Nebudu zacházet úplně do detailů, vím jen, že chci svobodu ve světě reálném a stejnou svobodu i ve virtuálním. Ale o tom v podstatě vůbec mluvit nechci. Co však mi přijde zajímavé, je porovnání dvou situací.
Obraz první. Vláda v tichosti podepsala zmíněný dokument ACTA, který má pomoci bojovat proti padělkům věcným i proti falešným kopiím elektronických děl. Na tom asi není nic zvláštního, člověk nemůže sledovat všechno, co ČR schválí. Ovšem v tomto případě šlo o něco, co zejména internetové komunitě je proti srsti. A všimla si toho. Hackeři z hnutí Anonymous, které se jen těžko dá rozklíčovat a prakticky kdokoli, kdo se připojí, může být jeden z nich, napadli poté hned několik stránek. Útok byl veden na stránku sněmovny, útok byl veden na stránku parlamentní ODS. To jsou místa, která se rozhodně lidem z ODS, ale ani dalším z vládnoucích stran nemusí líbit. Upozornění na nesouhlas s podpisem ACTA dokumentu bylo masivní, možný strach z dalších podobných útoků silný. A nakonec, ratifikace byla pozastavena. ACTA se bude dále přezkoumávat a teprve v dalších dnech či týdnech můžeme očekávat, zdali se vláda postaví či nepostaví za svůj podpis.
Obraz druhý, která zdánlivě s nějakým SOPA, či ACTA vůbec nesouvisí. Tisíce protestujících studentů a vedení univerzit, které nesouhlasí se současnou podobou navrhované reformy vysokých škol. Když chtějí jednat, masivně na sebe upozorní. Jsou viděni a slyšeni médii a posléze občany, už však méně ministerstvem školství. Hackeři byli vyslyšeni bez složitých schůzek, stačilo párkrát ukázat moc a ihned se objevila zpětná vazba. Na druhou stranu, ministr školství se i přes schůzi nedostal nikam. Jeho vlastní přesvědčení v neomylnost narušilo dialog, který u zmiňovaných Anonymous ani nemusel nastat a stejně byli vysrozumněni. Protestující měli argumenty, měli teoreticky sílu, měli námitky a protestovali dlouhodobě. Výsledek je mizivý. Podobně bych mohl pokračovat u jiných ministerstev. Například zmíním současné nezvládnutí převodu správy vyplácení dávek na úřady práce, ale jistě by se našly i další ukázky nespokojenosti se současnou garniturou a jejím způsobem reformování. Jaký je ale vlastně rozdíl mezi tím, když fyzická masa nespokojených občanů začne hlasitě protestovat a mezi tím, když anonymní lidé hrozí napadením webů? Principiálně jde vždy o naštvané jedince, kterým se něco nelíbí. Proč tedy v jednu chvíli vláda reviduje to, k čemu se ČR připojila a v druhou chvíli u reforem, které se dotýkají velké části společnosti, nepřipouští kompromisy?
Vláda by měla být odpovědná občanům za svoje skutky, měla by taky určitým způsobem naslouchat. Ale na situaci posledních dnů je vidět něco jiného. Vláda se řídí strachem. Jakmile nemá strach, nepoleví v dělání čehokoli, ať je to dobré nebo špatné. Strach z toho, že se může stát něco osobám ve vládnutí zúčastněným, je jedinou hybnou silou, která může cokoli změnit. Strach ze studentů neexistuje. Strach z hackerů, které mohou najít citlivé informace, existuje. V principu nemohu souhlasit s něčím, co je založené na strachu a už vůbec ne, když je následkem dvojí metr. Proto jsem přesvědčen, že je celý systém uvažování nynější vládnoucí garnitury v tomto ohledu poněkud nešťastným.