Spřízněni zhnusením

Již několikrát jsem hovořil o tom, jak jsou v naší republice občané znechucení politikou. Všichni to kolem sebe vidí. To má několik aspektů s přesahy z minulosti do budoucnosti. A samozřejmě viníky, ovšem také řešitele problému, a tento stav bych rozhodně za problém označil. Je dobré si pojmenovat nejdříve samotné zhnusení. Myslím tím stav, ve kterém zájem o aktivní účast v politické práci na jakékoli úrovni stále klesá. Potvrzuje to i nedávno uvedený výzkum Hodnoty, postoje, chování, který prováděl v rámci European Social Survey Sociologický ústav Akademie věd. Antivýchodisko, čili to, co hraje proti zájmům občanů republiky, je pak stav, kdy jednotlivec jen mávne rukou, možná nadává někde mezi známými, ale nechá všechno v politické rovině běžet, ačkoli zná fakta. Já naprosto rozumím té znechucenosti, pocitu, že nelze nic změnit, ale pokaždé říkám, že to není tak úplně pravda, že bychom byli naprosto bezmocní.

Prvně je třeba říci, nezájem o politickou scénu postupně pomohla vytvářet jedna politická moc za druhou, zejména se jí to dařilo při různých nejenom korupčních kauzách, které následně pronikaly přes média na světlo světa. A těžko říci, co je ještě skryto pod povrchem. Je samozřejmě také opačnou otázkou, kolik mediálních kauz bylo nadhodnocených, co se týče obsahu i šíře prostoru v médiích, uměle vytvořených politickými protivníky, či jinými zadavateli, přičemž ani tyto pseoudoudálosti nepřidaly na důvěře v politiku jako takovou. Zásadní ovšem je, že základní kámen problému znechucení byl skutečně v politických silách.

Čím více běžných lidí, kteří na to neměli žaludek, vzdávalo svůj boj, náš boj, proti politice, které nejde o veřejné blaho, tím se vše v rozšiřující spirále více točilo právě směrem ke znechucení. Mnoho politiků vidělo, jak je snadné dosáhnout krátkodobých cílů, dlouhodobé nebyly tak zajímavé. Často pro své vlastní potřeby dokázali bořit i silné ideály. Člověka pak snadno napadá, zda snad dokonce to zhnusení politikou není náhodou dílem promyšleným a chtěným, ve kterém ve výsledku nikdo krom držitelů otěží nebude stát v cestě zaběhnutým kolečkům celého systému. Osobně tomu nevěřím, ale ať je pozadí jakékoli, ukazuje nám morální marasmus.

A teď k tomu, co dál, čili optimistický náhled. Nepomohou kvóty, nepomohou donucovací prostředky, lidé sami musí získat pocit, že pokud budou do něčeho zapojeni, má to rozhodně smysl. A ten smysl si musí najít v sobě, v tom, že pokud se nepokusí nikde fungovat, akorát zjednoduší cestu všem možným šíbrům a kmotrům. To přeci není, co chtějí. Opravdu také nepovažuji za širší politickou aktivitu, která nás ze zmíněného stavu vyvede, pokud někdo měsíc silně podporoval „svého“ určitého kandidáta na prezidenta. Politická aktivita může být menší, ale o to dlouhodobější. A zopakuji, co jsem již párkrát řekl. Dnes není doba desetitisíců straníků, nastane doba sympatizantů stran a hnutí. Lidí, kteří budou chtít pomoci, ale nechtějí být přímo formálními členy jednotlivých politických subjektů, tam je obrovský prostor. Musí též nastat doba, kdy se přestane řešit politikaření, ale nastanou politické diskuze s jasnými výstupy. Kdy tito sympatizanti budou pomáhat řešit problémy vesnic, měst, krajiny, státu. Být občany zhnusenými je negativní, ale občané tím mohou být spřízněni k budoucí činnosti, což je naopak velice pozitivní. Ne pro krátkodobé cíle, manifestní protesty, ale pro cílevědomou politickou práci tam, kde je člověčí zájem.

Vím, že je to neuvěřitelně těžké. Neříci si, že se na všechno můžeme vykašlat. Ale pracovat pro pozitivní cíl lepší země třeba právě politicky, to je přeci něco, pro co může dávat smysl fungovat alespoň malým kouskem své vlastní osoby.