Čas hrdinů, čas vlastenců

Nemáme bohužel mnoho hrdinů, o to více si jich musíme vážit. To jsou slova vzdálené příbuzné výsadkáře Jana Kubiše, který byl spoluaktérem atentátu na Heydricha. Slova o nedostatku hrdinů platí i pro dnešní dobu. Hrdinové, kteří dokázali a dokážou bojovat za vlast, si zasluhují úctu, protože právě díky podobným lidem český národ stále existuje.

Buďme ale trochu širší. Stejný nedostatek je dnes i vlastenců. Nedávný výzkum potvrdil, že národní hrdost Čechů je nejnižší za poslední dobu. Toto nízké národní sebeuvědomění je dáno několika faktory. Pokud se však člověk podívá, co se v zemi děje, nemůže se divit, že občané se za něco podobného stydí. Zároveň nastává nekonečná spirála, kdy každý další skandál ze strany politiků jen snižuje hrdost obyvatelstva na celý stát jako celek a chápání důležitosti vlastenectví nadále upadá. Naše země přitom má obrovský potenciál být silná a soběstačná a občané by mohli být na co hrdí. Bohužel, není tomu tak.
Proč si myslím, že vlastenectví hraje tak velkou roli? Zaprvé, rozhodně nechci směšovat nacionalismus a vlastenectví. Jak řekl T. G. Masaryk a nedávno zopakoval Miloš Zeman, vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k cizímu. Cítím to úplně stejně. Vlastenectví je důležitá složka v životě občana. Napomáhá morálce, odpovědnosti, sounáležitosti a dokáže být oporou pro smysl konání člověka. Vlastenectví napomáhá člověku vážit si něčeho.
A oproti tomu, vlastenectví je v tuto chvíli žalostně málo. Odrazem situace je dění v Poslanecké sněmovně a ve vládnutí celé zemi obecně. Nedostatek řečené přirozené lásky k národu napomáhá sobectví, které pak nebere ohledy na nikoho a na nic. V místech, kde společnost má být na prvním místě, je na prvním místě jedinec s politickou mocí. Což není ku prospěchu věci, ale přesně naopak. Pokud bych uvažoval trochu nadsazeně, pak sobec, který se v úřadě snaží činit jen pro svoje dobro, páchá zločin proti republice.
Pakliže vládnoucí lidé nejsou ve většině případů vlastenci, národ trpí a ztrácí sám v sebe víru. A tím se dostáváme do sestupující křivky, v níž standard politika je poněkud jinde, než kde by měl být, lidé ztrácí důvěru v politiky a politiku celkově a navíc tím ztrácí víru i v naši zemi, protože politikou je formovaná značná část všeobecného prostoru kolem nás. Tím nechci říci, že každý nemůže být svého štěstí strůjce, to nikoli, ale přeci jenom politika vytváří rámec mnoha našich možností a předpokladů.
Existovalo mnohokrát ohrožení našeho malého národa. Současný stav mi však připomíná jedno. Dnešní situace není tak rozdílná s dobou boje národa za svobodu a vlastní prostor v Rakouské monarchii. Tehdy jsme byli součástí velké říše a vládli nám nečeši. Dnes jsme součástí korupční a sobecké říše a vládnou nám mocenští sobci. Tehdy se v říši žít dalo, stejně jako dnes můžeme žít ve státu spolu s korupčníky a neseriózními politiky. Ani oni nejsou součástí národa ve vlasteneckém vnímání, stejně jako Rakušané nebyli čeští vlastenci. Možná je české vlastenectví, a tudíž také stát, i dnes ohrožen, ačkoli v trochu jiném smyslu než kdysi. Možná je třeba nového národního obrození. Ale v jednom jsem přesvědčen. Pro vývoj situace v lepší je potřeba nových vlastenců a nových hrdinů.