Pokud se zamyslíte, původní normalizace v minulém století v některých bodech připomíná to, co by šlo označit za dnešní Babišovu normalizaci. A ač nechci v článku hodnotit, mám zájem rozvinout myšlenku o některých podobnostech (a naopak rozdílnostech) ve chvíli, kdy hnutí ANO Andreje Babiše získává vliv napříč naší republikou. O tom, jaký problém bude až příliš rychlý vzestup jmenovaného subjektu z hlediska personální, snad v jiném článku, ale nyní mi jde o ústřední motiv představy státu (verze „bude líp“) hnutí ANO.
Nechci uvádět počátky původní normalizace, jelikož ta začala vnikem vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa a zde podobnost pochopitelně není. Ovšem jedna z podstat následné normalizace jako politického procesu bylo vytvoření sociálního smíru. Nikdo teoreticky neměl spadnout na úplné dno, nikdo se příliš nevzdálil příjmově od ostatních. Za to, že nejzákladnější služby pro občany byly dostupné pro každého, panovala nepsaná domluva, že lidé naopak budou slušnými občany státu. Vedoucí strana tak měla mít pojištěnou svou pozici.
Dnešní Babišova normalizace vypadá podobně, přesto trochu jinak. Teoreticky by mohlo jít o stát, ve kterém bude žít na vrcholku naprostá elita, která bude vládnout a bude příjmově naprosto vzdálená od „těch dole“. Občané, spodní třída, budou mít zajištěný díky sociálnímu smíru svůj určitý daný status. Nebudou mezi nimi existovat moc rozevřené nůžky. Čili pro spodnější třídu by skutečně teoreticky mohla nastat určitá rovnost. Rozdíl oproti původní normalizaci by byl ten, že úzká vyšší třída - elita - bude mít příjmy enormní. V podstatě by se tak i mohl posílit trend dnešního světa, kdy se zmenšuje střední třída.
Vedoucí úlohu v Babišově normalizaci pak nezastává jedna strana, ale jeden jediný člověk. Ano, ten díky aparátu svého hnutí dokáže proniknout, a v tuto chvíli se opravdu ukotvuje, po celé republice. Ovšem třeba říci, že v normalizaci za minulého režimu by se bez ústřední postavy nemuselo vše nutně zhroutit, kdežto bez Andreje Babiše nemá ANO žádnou váhu.
V podstatě zde nastává situace, ve které výměnou za slibovaný, avšak ještě ani ne uskutečněný, sociální smír, občané mohou vyměnit některé své starosti, ale i možnosti, v budoucnu by to klidně mohl být kus svobody. Je pravda, že se tím dostáváme do nekonečné diskuze, nakolik by měly být přítomné jistoty a nakolik by měla být přítomná svoboda. Vytváření některých jistot nutně omezuje svobodu jedince (například více bezpečnostních kamer teoreticky může zvýšit bezpečnost, ale též může narušit pocit soukromí). Podle různých diskuzí, mnoho z voličů hnutí ANO v podstatě nezajímá a neví, jaké má uskupení program, a asi i věří tomu, že budou mít své jistoty, i když se zbaví svého práva vybírat politické zástupce podle programu.
Vzpomenul jsem si, jak Andrej Babiš před rokem řekl, že malé a střední podniky v podstatě nejsou moc důležité, významné jsou jen ty veliké. Zapadá to do konceptu normalizace svého druhu. Podnikatelé budou jen velcí, ostatní budou zaměstnanci velkých podniků. Tak jako dříve byli zaměstnanci státních podniků. Tato situace nejspíše do důsledků nenastane, jde ovšem o model, ke kterému ANO může směřovat.
Je tento stav nebezpečný? Není? Pletu se? Pokud by nastal skutečný sociální smír dle popsaného vzoru, je to asi lepší situace než když si oligarchové berou úplně všechno a občané trpí. Ale je to ideální řešení situace v zemi?
