Carlo Bergonzi, operní tenor

Bergonziho hlas hladí moji duši. Nebyl to Corelli nebo del Monaco, nemělo to takový Wow efekt. Vždy zpíval s hudbou bez přehnaného sebezbožnění. Říkávám, že to byl šlechtic mezi tenory

(13. 7. 1924 – 25 7. 2014)

· Carlo Bergonzi byl významný italský operní tenor, známý především svými interpretacemi děl Giuseppe Verdiho. Narodil se 13. července 1924 v Polesine Parmense, Itálii, a zemřel 25. července 2014 v Miláně

· Měl manželku Adele Aimi, se kterou se oženil v roce 1950. S touto ženou byl celý život a měl s ní dvě děti.

· Carlo Bergonzi zahájil svá hudební studia jako baryton na konzervatoři Arriga Boita v Parmě u Ettore Campogallianiho a Edmonda Grandiniho. Jeho studia však přerušila válka. Vzhledem ke svým protinacistickým postojům byl Bergonzi zatčen a větší část války strávil v německém zajateckém táboře. Zajetí přežil, avšak po propuštění vážil necelých 40 kg. Po zotavení se vrátil na konzervatoř Arriga Boita, kde už byl ale školen jako tenor. Jeho tenorový debut byl v roli titulního hrdiny v opeře Andrea Chénier v roce 1951

· Bergonzi debutoval v La Scale v roce 1953.

· Od roku 1956 do roku 1983 vystupoval v Metropolitní opeře v NY, kde se stal jedním z předních interpretů italského a francouzského repertoáru 19. století.

· Vy říkáte, že jste o něm nikdy neslyšeli? To je ale zásadní chyba.

Vězte, že to byl jeden z nejlepších italských tenoristů za dobu, po kterou se nahrává.

· V roce 1966 byl Carlo přizván jako Cavaradossi v druhé nahrávce Toscy s Marií Callas. Maria po Carlově výkonu Carlovi gratulovala a byla dojatá.

· Když se podíváte na Carlovu fotografii nenajdete žádnou křivku v jeho rysech, která by nebyla kružnice nebo ovál. Jediná věc, pro kterou to neplatí, je Carlův velmi baňatý nos. Carlo si toho byl dobře vědom a jako známý vtipálek říkal: „Jsem tenorista, který má nos jako barytonista“. Kde ale pravidlo o begonziovských elipsách a kružnicích platí stoprocentně, je Carlův hlas. Bergonziho tenor je velmi zakulacený a plný. Bergonziho barytonální zabarvení, které mu zůstalo po jeho začátcích, posouvá jeho tenor do malinko dramatičtějších vod než třeba Pavarottiho. Ne, není to Corelli a ani del Monaco. Carlo se tolik neopájí sám sebou a vše podřizuje roli. A já se nebojím ho zařadit vedle nich, ba možná i výše.

· Carlo se rád vracel do rodné vesnice, kde si střihl šichtu v otcově sýrárně a pak šel s kamarády za zábavou do místní putyky.

· Jeho smysl pro humor a ironický nadhled nejednou pomohly mladým začínajícím umělcům, kteří vystupovali vedle něj. Řekl debutující sopranistce, která s ním měla vystupovat v La Traviatě, že on svoji dceru „padnout“ nenechá. Jí zřejmě pobavil lehký dvojsmysl obsažený v tomto výroku a představení zvládla.

· Bergonzi byl fanatickým fanouškem fotbalového družstva Juventus Turín. Všude s sebou nosil malé rádio a když jeho tým hrál, měl tendenci chaoticky vybíhat od stolu v restauraci, kde sedával a hlasitě vykřikovat jméno svého týmu.

· Jeho ironický výrok, že když ztratí hlas, bude dirigovat je zjevnou narážkou na jeho některé nejmenované kolegy.

· Jeho oficiální rozlučka se scénou proběhla v roce 1994.

· Avšak jeho opravdu poslední velký recitál proběhl v roce 1996.

· V roce 2000 se pokusil naplnit svůj životní sen a Verdiho Otella, kterého si nikdy netroufal zpívat na jevišti, alespoň nahrát. Vzdal to a po prvních několika nahrávacích sezeních se omluvil fanouškům, že na to nemá se známým výrokem „Je to jako když chcete skočit ze střechy. Buď to uděláte, nebo to neuděláte.“ Myslím si, že tohle ho hodně stálo a že to chtělo hodně osobnostních kvalit a sebezapření, nepokusit se nahrávku dotočit.

· Po odchodu do důchodu se věnoval svojí restauraci v Bussetu, která se jmenuje na Verdiho počest I Due Foscari. Restaurace byla založena v roce 1965. Je známa svou vkusnou atmosférou a domácími těstovinami. Po umělcově smrti restauraci převzal jeho syn Marco.

Carlo Bergonzi zemřel 25. července 2014, v Miláně. Jméno Carlo Bergonzi je právem napsáno na stěnách chrámu operního Olympu zlatým písmem.

Nahrávky: Tosca s Marii Callas. Nemám to rád, ale uvést to musím.

· pak tu máme „Un Ballo in Maschera“, dvě verze: Georg Solti a Erich Leinsdorf. Která je lepší? Tak otázka nestojí, každá má svoje. Všeobecně se soudí, že Solti je o něco lepší a já to nebudu rozporovat i když si to nemyslím.

· Moje srdce patří Leinsdorfovi kvůli představitelce Amelie

· pak tu máme Verdiho operu Ernani. Opera námětem atakuje vrcholy operní stupidity. Nezapomeňte prosím spáchat sebevraždu, až někdo náhodou zatroubí na lesní roh. Hudebně je to ale velmi krásné. Ezio Flagello!!!

pak tu máme Madam Buttefly, to je jedna z vrcholných verzí.

https://youtu.be/qcnXHQgvsYg

A nakonec zbývá Karajanova první Aida. Je to jiné než Soltiho verze, a není to ani lepší ani horší. Je to prostě Karajan. Dostanete Giuliettu Simionato, Cornella MacNeila, Renatu Tebaldi a samozřejmě Bergonziho. Renata je tady slaďoučká jako cukr s medovým přelivem. Giulietta je správně žárlivá Amneris a Carlo je velmi důstojný Radames.

https://youtu.be/pyPz8FUufyw