V Čechách mluvte prosím česky, pane ministře !

„Tak máme ve vládě několik osob s cizím občanstvím!“ chtělo by se mi zvolat. Ale ono to za zvolání nestojí. Je to vcelku jedno. Důležité je jak hájí naše zájmy. Zájmy svých voličů. Zrovna včera jsem koutkem oka zahlédl ve večerních zprávách krátký šot s nějakým člověkem. Televizi jsem moc pečlivě nesledoval, ale ten člověk mluvil slovensky. Až po bližším pohledu jsem zjistil, že je to český ministr dopravy.

Slovensko a Slováky mám rád. Ta jejich melodická řeč lahodí mému uchu. Jsem generace, která zažila „Bratislavské pondělky“ a tak se slovenštinou ani Slováky nemám žádný problém. Nejsem nacionalista, pouze mám rád, když každá věc má své místo a svět se řídí stanovenými a předvídatelnými pravidly.

Jsem si také vědom našeho historicky daného těsného soužití se Slováky a z toho plynoucí složitost a specifičnost našich vztahů. Ale pravidla by měla platit a pro všechny stejně.

V naší zemi je úředním jazykem čeština. Ministr je také úředník. Jeho postavení dokonce dává příklad všem ostatním úředníkům. On řídí chod ministerstva a udává směr, nastavuje mantinely pro chod ministerstva a do značné míry ovlivňuje i chod celé společnosti.

Proto se domnívám, že je minimálně slušné a vhodné komunikovat se svým národem v jazyce, který je pro komunikaci v dané zemi většinový. Pokud to však pan ministr neumí, nebo nechce, potom by neměl zastávat takto vysokou a zodpovědnou funkci v zemi, jejíž jazyk neovládá. Dává tím špatný příklad ostatním občanům. Pana ministra neznám, určitě je to člověk na svém místě, profesně i lidsky na výši. Ale člověk, který v naší zemi žije 40 let, má tři vysoké školy, pracoval na významných postech v české státní správě ve mě budí podezření, že umí, ale nechce.

Úsměv na rtech mi tuhne při pomyšlení přenést náš český model do ostatních evropských zemí. Rád bych slyšel chorvatského ministra mluvit srbsky, ruského ministra  ukrajinsky nebo belgického holandsky. Není pochyb o tom, že by mu v dané zemi všichni rozuměli, ale bylo by to společensky nepřijatelné.

Mluvit jazykem země, v níž pracuji a kde jsem dokonce zástupcem státní správy, proto považuji za základní a přirozený požadavek a nelze ho obejít ani naším dlouholetým soužitím a takřka rodinnými vztahy se Slovenskem.

Ale je docela možné, že křeslo pana ministra je natolik žhavé a problematické, aby jediným správným a přitom pro naši zemi nejlepším řešením bylo obsadit jej nadstranickým zahraničním odborníkem, který nepatří k žádné místní partě.  Ale to už je zase jiná pohádka.