Až budu mít 70 let, zastřel mě, prosím ...

Tuhle památnou větu mi otec řekl, když mu bylo skoro 60 let. Staral se tehdy o svého 78ti letého tchána. Uvědomoval si životní realitu a říkal to s vědomím, že není nejmladší a s vědomím, že podzim jeho života se nezadržitelně blíží.

Tehdy byl ještě schopen reálně posoudit svoji životní roli a s lehkou nadsázkou zhodnotit úděl člověka, který se dožije tohoto požehnaného věku a úděl jeho dětí, které se o něj starají. Měl s tím bohaté zkušenosti, nebyl v roli pečovatele poprvé. Osud tomu chtěl, že se několik let před tím staral o svoje vlastní rodiče. Poskytl jim službu v posledních letech jejich života, kterou jim dlužil za vše dobré, co pro něj udělali oni. Už tehdy pochopil, jaké změny se s člověkem stanou na sklonku života.

Není to nic neobvyklého, známe to všichni. Každý z nás to zažil na vlastní oči. Milé, zábavné a starající se rodiče najednou začne opouštět životní síla. Už nezvednou, neunesou, nezastanou tolik jako dříve. Každý schod musí pořádně vydýchat a hůlka se stane jejich věrným přítelem. Nemoci se hlásí o slovo a prášků, které je nutno pravidelně konzumovat pomalu přibývá. Ve starém člověku se začne hromadit nespokojenost s tím, že už to není jako dřív. Roste špatná nálada a zlost nad sebou samým. Vadí jim, že jsou na obtíž, a bez pomoci okolí se neobejdou. Smíření s touto situací je bolestivé.

Potom jsou podráždění, protivní a někdy i zlí. Je to těžké pro obě strany. Jejich děti se o ně starají, jak dovedou. Ale dělají to po svém. Tak aby zvládly práci, starost o rodinu a přitom zabezpečily rodiče. Vznikají třecí plochy… starší generace má pořád svůj názor – starý konzervativní a odlišný od názoru svých dětí. Není to jednoduché. Je to lidské a potká to každého z nás, kdo se dožije toho požehnaného věku. Tělo začne vypovídat službu ale hlava stále myslí. Neexistuje žádný spolehlivý recept na překonání tohoto období. Snad jen vzájemná tolerance, pochopení a láska.

Ale to se daleko lépe radí, než dělá …

Otci bude za rok sedmdesát. Až to přijde, nezastřelím ho. Budu se o něj starat tak, jako on o svoje rodiče. Budu se rozčilovat, hádat, přít a smiřovat, ale udělám to, protože mu to dlužím.