Láska objímá smrt - Zpráva z Majáku č.35 (25.7.-31.7.2011)

Toto léto zdá se být poněkud rozmarné. USA žijící dosud vesele na dluh jsou před krachem. Pšenice na Vidouli dozrála. Poslední červencový víkend prší, jako by začínala potopa světa.

Masový norský vrah vypadá tak trochu jako anděl, ale je to anděl smrti. Některé reakce na jeho ideologicky motivované násilí ve mně vyvolaly opravdový úžas. Například 16letá Helene Bosei Olsen (která také vypadá také tak trochu jako anděl, ale je to anděl lásky), jíž Anders zastřelil na ostrově matku a mnoho známých, prý řekla: „Nechci, abyste ho nenáviděli.“ Dvě dívky v Oslo šly do ulic objímat lidi. Říká  se tomu „free hugs“ – volné objímání. I ony mi na fotografii připadají jako andělé soucitu. Obvyklé reakce na podobné tragédie jsou strach a nenávist. Terorista chce lidi vyděsit, někdy se chce za něco pomstít. Šíří násilím záměrně co největší strach. A poté přijdou lidé, jako Helene či norský premiér Jens Stoltenberg, který řekl: „Na nenávist odpovíme láskou.“ A člověk se náhle přestane bát, v jejich postoji je totiž veliká síla. Nejprve jsem nechápal, proč se vraždění odehrálo na ostrově, jenž připomíná tvarem lidské srdce. Ted už je to jasnější. Norové nám ukazují svou reakcí cestu, která se neděje ve znamení vendety a nenávisti. Helene také řekla: „Přeji si, abyste ukázali lásku ke svým nejbližším. A abyste těm, kteří zemřeli, s jejich příbuzným poslali teplo a dobré myšlenky.“ Norský premiér prohlásil: „Statečnost, kterou tito mladí lidé ukázali, je nakažlivá. Budeme odpovídat na nenávist láskou.“  

Ve středu mi vykvetly poprvé tři růžové květy ibišku (Hibiscus rosa sinensis). Zatím to byly vždycky jeden nebo dva květy. Mám tušení, že tato květina nějak souvisí s láskou. Rád bych tu psal víc o svých známých, přátelích, kamarádech. Někdy je s nimi velká legrace, někdy ukazují zajímavou cestu životem, ostatně každý člověk má svůj jedinečný životní příběh. Třeba můj kamarád Tom. Pořád zápasil s blbou náladou a potom se nadchl do vytváření rodokmene a od té doby je šťasten, objíždí matriky, hřbitovy, vzdálené tetky a je nadšen pátráním po předcích. Říká se tomu, že člověk hledá své kořeny. Když jsme byli naposledy na pivu, svěřil se mi s nápadem koupit detektor kovů a hledat poklady. Zajásal jsem, protože to byla kdysi i má touha a nabídl mu spolupráci. Jenomže Tom jako muž činu vzápětí detektor koupil a zmizel. Od té doby, když ho zvu na pivo, odpovídá, že nemůže, protože prolézá nějaké zajímavé místo a právě je v kopřivách s detektorem. Mým snem bylo najít duhovku – zlatou malou keltskou minci. Ale detektor kovů jsem si nikdy nekoupil. Uvidíme, co Tom najde za poklady. Budu ho sledovat. 

„Free hugs“ někdo překládá jako „objímání zdarma“, ale já v tom cítím volnost a svobodu, proč se na všechno dívat očima ekonoma? Někdo svobodné objímání nazývá fenomén. Jdete na ulici a nabízíte neznámým lidem, aby se s vámi objali. Ještě jsem to nedělal, ale připadá mi to úžasné. Takové jednoduché odstraňování bariér mezi lidmi. Člověk přitom vystupuje ze svého odděleného ega a začíná vnímat, že jsme všichni propojeni. Podle Wikipedie s tím začal Australan s pseudonymem Juan Mann. Někdo ho objal, když mu bylo smutno. A jemu se to ohromně zalíbilo. Připadal si sám, tak šel  objímat lidstvo. Napsal si na ceduli „free hugs“ a šel na ulici. Je v tom kus odvahy nebát se vypadat jako blázen. Kampaň za lidské objímání má i svou vlastní stránku http://www.freehugscampaign.org/. V Česku se teď „náhodou“ objevila jiná verze objímání – objímání stromů, které se snaží zachránit ekologičtí aktivisté před pokácením. Na fotografii v novinách jsou mladí lidé , kteří mají ruce má zasunuté do jakýchsi svařených rour, a tak podpořeni železem objímají strom, který chtějí na Šumavě zachránit před dřevorubci. Je v tom cosi zoufalého a současně obdivuhodného.

Můj nejstarší syn Honza dosáhl věku 29 let. Oslavili jsme to v sobotu na bowlingu.

Mám kamarádku Bofi. Zatím jsem Bofi osobně nepoznal, ale přesto ji pokládám za kamarádku, která mne občas překvapí svými nápady. Nedávno šla do tmy čili zvolila tzv. dunkelterapii – léčení tmou, které se už několik let šíří Evropou. Bofi je neslyšící vdaná žena. Se zájmem jsem si přečetl stránky, kde popisuje, co se jí během několika dnů ve tmě dělo. Pod tím dojmem jsem se rozhodl, že do toho půjdu konečně také, zatím jsem s touto představou jen koketoval. Bofi píše na internetu: „...Ondra mi vysvětlil co mám dělat v chatce. Pak jsme sednuli a povídali o život ze srdce, abych nejdůležitějšího věděla. Podle Ondry Žití ze srdce je emoční sebe-řízení a samo-studium, nejde o to ukazovat něco druhým....Vysvětlil mi jak dělá s dechem, vizualizace, atd.… Ráno jsem vstávala, asi v 6 hodin. A zase jsem zdřímla od práce. Hihi. V mé hlavě konečně že jsem měla prožitkovou dovolenu. Pořád jsem válela na postele jako prase hihi. Viděla jsem abstraktní věci, stinné a světlé energie tancovali v tmě. Objevili mi vize mimozemšťané. Napadlo mi to, že tancovala bych spontánní tanec. Při tancování jsem viděla čistou tmu a spoustou lásky. Pohladila po mně… krásně! Tanec 6 ctností a pantomima 6 ctností se delfíny. Dáváme lásky ke všemu, k Matku Zemi a k Otci Vesmíru.“Více zde:  http://www.bofi.cz/Moje%20prace/zazitek%20ve%20tme.htm

A to je jen začátek podivuhodných zážitků, které Bofi prožila ve tmě...Terapeut Ondra má volno až v půlce září, tak doufám, že to klapne. Jsem zvědavý, co uvidím já, ale mým hlavním záměrem je zklidnit ve tmě neposednou mysl, vidím to tak, že neklid mozkové činnosti odděluje nás od pravého vnímání reality.

Helene Bosei Olsen: „Byla jsem jednou z mnoha, kdo byli v pátek na ostrově Utoya. Byla tu také moje maminka a táta a mnoho mých přátel. Utoya byla pro mne a také pro mnoho jiných nejbezpečnější místo na světě. Moje maminka byla člověk, ke kterému jsem vždy vzhlížela s obdivem. Byla tak milá, a opravdu mi chybí, chybí mi hodně.“