Její první hysteráček

Jedu s dcerou v polovině listopadu 2013 vlakem. Malá si sedí v kočárku, sleduje okolí a občas si zařve. O takových šest met rů dál sedí ve vagónu matka s přibližně dvouletou holčičkou.

Když ten hovor (řev) chvíli poslouchám, tetelím se blahem, že nejsem zdaleka ten nejhorší rodič. Co ta dáma předvádí, fakt síla. Odehrává se to takhle:

„Stůj, maminka to musí spravit (holčička řve: néééé). Hačni si a dáme botečky. Šup, druhou nožičku. Chceš si k tomu hajnout? (Holčička něco kouše). Eliško, nekousej to! Chceš udělat hají? Už za chvilku pojedem. (Holčička něco vylívá). Nevylívej to, jo? Maminka dá tašku ke kočárku a hned přijde, jo?“

Matka odchází na záchod. Za chvíli je zpátky.

„Eliško, ale stačí. Dívej se, ty hovado! Stačí, přestaň mě rozčilovat! A dost, budem vystupovat za chvílu. Přestaň mě srát, nebo Tě dobiju!“

Uplynulo pár měsíců, naše dcerka dorostla do necelých dvou let. Matku ve vlaku najednou docela chápu. Děti nemají jenom samé bezvadné sluníčkové dny. Občas trošku (trošku je s rezervou, napadají mě i jiná slova) zlobí, což jsem si v případě naší dcery vůbec nedokázal představit. Ale překvapila.

Její první hysterický záchvat nás zastihl zničehonic po neúspěšném pokusu jít bobovat. Vykračujeme si ulicí, malá šlape po silnici a nechce pochopit, že tam můžou jezdit i auta. Navíc to na silnici klouže, zůstala tam vrstva zmrzlého sněhu.

Malá padá poprvé na zadek, to když si nedá říct a šlape neohroženě po tom ledu. Říkáme si, že to snad pochopí a půjde sama na chodník. Nepochopí. To samé se opakuje o deset metrů dál. Už na ní vidím, jak pojímá podezření, že je něco špatně. Ale neví co. Tak to zkouší znovu. Když spadne na zadek potřetí a počtvrté, už to s ženou nevydržíme a táhneme ji za kapuci na chodník. Domluva po dobrém totiž nezabírá.

Následuje nezapomenutelných asi deset minut hysterického jekotu proloženého několika zastaveními. Veškerá naše snaha vyřešit situaci bez zbytečných emocí je marná. Milovaná dcerka (momentálně podobná splašené opici) si několikrát lehá na záda, kope nohama do země a tak dále. Zmocňuje se mě panika. Takhle to teda probíhá? Mazec.

Není třeba to rozpitvávat. Protože se jedná o mou dcerku a emoce z toho dne už dávno pominuly, řeknu to jemně: Chová se jako fracek!

Premiérový zážitek si vychutnáváme dál. Protože je to poprvé, tak trochu tápeme v alternativních možnostech řešení. Historická desetiminutovka (nesmím ji zapomenout zapsat do dceřiny kroniky) vrcholí plácnutím na zadek. Ani to ji nedonutí přestat. Zřejmě až totální vysílení vede ke konci záchvatu a malá se odebírá za námi na chodník, kde ještě chvilku nabírá, ale po zbytek cesty domů už seká dobrotu.

Od této premiérové hysterické scény se začíná psát nová kapitola našeho života. Zdá se mi totiž, že dceruška najednou zlobívá nějak víc. I když mi manželka pořád tvrdí, že tak moc nezlobí. Že jsou na tom někteří rodiče ještě mnohem hůř než my, a že je naše dcerka vlastně hodná. Svou ženu respektuji, takže přikyvuji. Máš pravdu. Pro sebe si ale říkám, že pokud je tohle ještě dobré, tak jak to, že nejsou noviny plné tisícovek rodičů dobrovolně ubytovaných v blázinci. Ne, tohle se mi fakt nezdá. Rád bych jí dal zapravdu i v duchu, ale nejde to. Když je dítě hodné, vypadá to fakt jinak než to, co občas s malou zažíváme.

Nadávající paní ve vlaku ruply nervy. Říká se: To se občas stává i v lepších rodinách. Jenomže proč mluvila jak dlaždič? Vím bezpečně, že bych svou dcerku takto netituloval, ani kdyby měla hysterický záchvat zuřivosti uprostřed supermarketu a oči všech pohoršených nakupujících by se intenzivně upíraly k nám.

Vlastně už se mi to jednou stalo. A udělal jsem to nejlepší, co jsem udělat mohl. Začal jsem se smát. Malou to trošku vykolejilo, ale ne natolik, aby scénu ukončila. Řešením je taky nedívat se kolem sebe na ty desítky zvědavých a pohoršených lidí, jejichž pohledy svírají. Když je nevnímám, necítím se vedle řvoucí dcerušky až tak blbě. Jenom středně blbě.