Jak sa Ludin a Francek vsázali

Turkyňový trúba. Tak začali ludé v Baráčnicách řikat Luďovi Pyskatému, dyž sa jedného léta stalo to všecko. Ešče hodně roků na to všeckým tým, keří u teho byli, cukali kútky, dyž na to došla řeč.

Začalo to sázkú tehdá pětadvacet roků starého Ludina s jeho kamošem Franckem Kulanem. Je třeba řéct, že když pánbíček rozdělovál chytrosť, tož oni zrovna chyběli. Vymýšlali samé hovadiny a eště sa u teho vsázali.

„Francku, že sa napiju totkaj z tej kaluže a nic ně nebude?“ povidá třebas jednú Luďa. „Tož napi sa, ale vsadim sa s tebú o co chceš, že to pude za chvílu ven,“ smál sa mu Francek. „Tož o co? Dáš dvacet grajcarů, dyž to se mnú nic neudělá?“ ptá sa Luďa. „Baže dám, šak to nedáš, kamaráde,“ uculuje sa Francek.

Luďa vzal pohárek a nabral vody z kaluže. Enomže hrábl aj do blata, co bylo dole. Šak si teho ani nevšiml. Lupl to do sebja a jak sa dostal k temu blatisku, chvílu ho žváchal v hubě. Jak mu to hlava pobrala, tož začal to blato prskat dokola. Francek sa začal řehnit a řvat jak malé děcko: „Penízky sú moje, prohráls!“ Enomže to eště nevěděl, to budú draho vyhráté grajcary.

Luďa, jak polkl tu špinavú vodu a vyprskal blato ven, zezelenal a praštil sebú o zem a ukazovál si na krk. Jak dyby sa dusil. Francek na něho chvílu enom tak čučel, hubu otevřenú, než mu docvaklo, co předváďá.

Utěkal k němu a búchal ho do zad. A byly to rany. Z Ludina po desátém búchnutí cosi vypadlo. Obá na to čučeli, byl to kúsek špunta, kerý do tej kaluže beztak nekdo odhodil. A Ludina skoro udusil.

No takých kravin vymýšlali furt a nikdá to moc dobře nedopadlo. Ešče sa tým v dědině chlubili. Ludé si pak mezi sebú řikali, že je každý z nich hlúpý jak tři dni starý pes.

Tu najvětší hovadinu si necháli na žňá. A málem z teho měl jeden z nich smrt. Vsadili sa, že vlezú do pole turkyně. A eště než začnú ludé sklízat, tož než napočítajú do stovky, utrhnú co najvěc kláskú. Pak že si jich u teho pola osmahnú nad ohněm, a všecky, co si každý donésl, mosijú sněst.

Jak šli k polu, obá sa kasali, jak temu druhému vytřú zrak. „Lepšího sběrača kláskú, jak su já, v Baráčnicách nikdo neviděl,“ povidal Francek. „Pchá, tož to moseli spat, dyž sem sbíral já,“ vracal mu to Ludin. Tak to pokračovalo, dokuď tam nedošli.

Jak to odstartovali, Francek najednú začal přemýšlat, že ta sázka nebyl najlepší nápad. Doma mu dycky řikali, že jak sa přecpe kláskú, nevysere ani prd. To Luďovi nic takého do palice nenatlúkli.

Mělo sa to tak, že Francek napočítal do stovky a z pola dotahl enom tři klásky. Jak ho uviděl Ludin, kerému trčali z košele aj z nohavic, hnedkaj sa řezal. Napočítal jich pětapadesát. Věc nepobral. „Nedá sa nic dělat, vyhráls,“ pokýval hlavú Francek.

Luďa sa přestal smát. „Ajaj, včíl to mosim aj sněst,“ pomyslél si a těžko polkl. No ale co, esli chcel vyhrát, mosel jít do teho. Tak začal opékat jeden po druhém a ládoval je do sebja.

Za chvílu mu lézly aj ušima. A to jich měl v břuchu teprv deset. Francek si zatím opékl svoje tři, s chuťú je zbaštil a že si enom na chvílu odskočí. Došél, a s nim aj půlka dědiny.

Enomže Luďa už mu za to publikum ani nemohl plesknút. Svíjal se po dvanáctém klásku s bolesťú břucha. Věc jich nedal. Take prohrál.

Jak došél Luďa dom, tož lehl spocený do postele. A další týdeň na dvoře u záchoda nebyla ani mucha. Neměli po čem lézt, z Ludina nic nevyšlo. Ale břuch ho celú dobu bolel jak čert. A prděl jak valach.