Život v hospodě

Jako praví mistři konsensů jsme s přítelem vynalezli novou hospodu, která je napůl cesty mezi našimi domovy.

Ještě jsme v ní nebyli a tak jsme uzavřeli dohodu, že není zbytí a je potřeba ji otestovat. Byli jsme velice překvapeni docela útulným prostředím, nevtíravou muzikou, což už dnes v hospodách se řvoucí televizí a tucajícím džuboxem je docela výjimka. Takové to pseudorodinné prostředí, šest sedm stolů, na zdech jakési moderní umění laděné jakoby do starého Egypta, mimochodem, všimli jste si někdy, že všechny egyptské figury mají obličej z profilu a hrudník zpředu? A všechny sochy mají nakročenu shodnou nohu jako na vojenské přehlídce?

Dali jsem si vedle hurbanovského Zlatého bažanta také tatarák, který už jsem nejedl aspoň rok, bylo to hezké uvolněné odpoledne a nikdo, docela nikdoučko, se nepral ani nezvracel, neosnoval státní převraty a atentáty, kulturní prostředí má svůj blahodárný vliv na chování jedince, jen jsem tam musel vyslechnout něco hloupých řečí, já totiž chodím do hospod dřív než na smluvenou hodinu, abych měl už našlápnuto, než přijdou ostatní, dnes už si nosím empétrojku, abych se odstínil po tu chvíli samoty od lidských řečí, ale tehdy jsem ji s sebou neměl, znáte to, nová hospoda, docela na úrovni, tak by mně to připadalo poněkud infantilní, sedět tam se sluchátky na uších. Připadal bych si jako geront, co se hraje teenagera nebo jako uvozovkový manažer s handsfree sadou na odchlíplém ušním boltci a prázdnýma rukama v kapsách.

Seděli tam u večeře nějací fotbalisté (byli hluční, monotematičtí a velmi sdílní) a to byla dost hrůza, kluci, které sport už v dětství vytrhl od rodin a vzdělání, jejichž obzor nepřesáhl stůl, u něhož seděli, jenže oni se ve své vymezenosti na fotbal, ženské a značkovou módu cítili jako ryba ve vodě a já přemýšlel jak tenounká hranice je mezi naplněním a nicotou.

Nezaslechl jsem (nešlo je neslyšet, jak říkám, neměl jsem sluchátka), že by někdo řekl, že si dovodil nějakou myšlenku sám, všechny argumenty byly uvozeny slovy „říkali to v televizi“ nebo „psali v novinách“, ani jedinkrát jsem nezaslechl „no ale já si přesto myslím…“.

No ale já si přesto myslím, že vypadali šťastně, pokud je něco nezaskočí, třeba dlouhodobá nemoc nebo zranění, které je vyřadí z výkonnostního sportu, mohou prožít docela klidný život a své děti vychovat v duchu „ser na všechno, když budeš mít dobrou fyzičku, tak tě trenér musí postavit, všechno ostatní je nepodstatné,“ ale to už jsem zase u obav o budoucnost lidstva, která mně v podstatě může načisto lhostejná.

Ale také jsem si uvědomil, že já také už nečtu, přesněji řečeno nečtu proto, abych se dověděl něco nového, abych byl uchvácen novými podněty a myšlenkami, nýbrž si je pouze připomínám, tak jsem už pohodlný, že se spíše vracím k situacím a myšlenkám, pocitům a podnětům už prožitým, nikoli snad v knihách už jednou přečtených ale v žánrech bezpečně zakotvených a zažitých, chci opakovanou bezpečnou radost, jako to říkával básník Lukášek v Páralově Radosti až do rána: „Víte co, kluci, já mám nápad, opijme mě!“

Já už si jdu jen pro podněty bezpečné a ovladatelné, málo mě lákají studia a lámání v kolech myšlenkových proudů ale čtu si spíše jen pro pocit jistoty a radosti ze seznámení s dalšími postavami, jejichž názory a životní postoje konvenují s mými. Dosti se blíží tomu pocitu tato větinka z Kafky: „Dříve jsem nechápal, proč nedostávám na svou otázku odpověď, dnes nechápu, jak jsem si mohl myslet, že se umím ptát. Ale já jsem přece vůbec nepřemýšlel, jen se ptal.“

Díval jsem se tuhle v noci na bednu, když jsem nemohl spát, krom záznamu z jednání senátu a poslanecké sněmovny, ze kterého člověk má stále neodbytnější pocit, že se tam scházejí opravdu nejneproduktivnější lidé této země, takřka hodinu se nemohli shodnout na tom, do kolika hodin večer budou schůzovat.

Nejpodivnější na tom je fakt, že do té doby nejspíš docela obyčejní lidé se vstupem do těch místností stanou hloupým a nevychovaným davem, který není sto ani slušně vyslechnout svého kolegu, jenže ono to má i tu druhou stranu, kolega plácá kraviny a já si telefonuju, tak to tam vypadá, strach a bída, asi si opravdu nic lepšího nezasloužíme.

Jenže o tom jsem mluvit nechtěl, byl tam na jedné z mých oblíbených populárně naučných stanic film o parních a dieselových lokomotivách v Kanadě, o současných fantastických strojích společnosti Canadian Pacific, o tři dny a tři noci dlouhé cestě z Winnipegu do Vancouveru, o nákladních vlacích dlouhých přes dva kilometry o více než stu vagónech, které táhnou tři dvacetimetrové sedmdesátitunové lokomotivy, z nichž dvě jsou ovládané dálkově, obsluhu tvoří pouze dva muži, o kilometrových vlásenkových tunelech, kde vlak vjede do hory a obloukem vyjede zase na té samé straně hory ale o sedmnáct metrů níže nebo výše, podle toho z které strany vlak Rocky Mountains zdolává, strojvůdce vidí svůj vlak o kus výše, jak mizí v hoře a on už z hory vyjíždí, ďábelské, takový tunel byl dokončen v r. 1909, takže žádné kouzlo moderní doby, lidské svaly a pot, každá země má svůj panamský průplav, čarovná kanadská příroda, divoká řeka v hlubokém kaňonu a podél říčky vede ve skalním zářezu železniční trať, paráda.