Zazvonil u mě včera soused:

"Dobrý den, mně došel doma rum. A tak se jdu zeptat, jestli ta porucha je v celým baráku."

Mám rád takové úderné a štěpné příběhy, je v tom poezie všedního dne, je v tom lidová moudrost, jsou to malé brilianty na šňůrce všednodennosti. Včera se mě přítel zeptal, zdalipak vím, kdy jsem opravdu starý. „No to tedy opravdu nevím,“ zajímalo mě. „Když půjdeš ven z muzea,“ naklonil se ke mně a ztišil hlas, „a spustí se alarm!“

Maně si uvědomuji, že kdybych jezdil do práce autem nebo docela i jenom na kole, nikdy bych nemohl zažít, uvidět, zaslechnout, dozvědět se a postřehnout tolik různých detailů a příběhů, které při volné chůzi zažiju a jež teprve spánek svou malou stříbrnou sponkou sepne a uzavře. Včera, když jsem šel z práce, potkal jsem na Havlíčkově ulici přítele zvaného Mirákl, který už zdaleka se na mě smál. Když jsme se potkali minule, říkal, že letos už ale určitě si ode mě půjčí pařížský koncert Velvet Underground 1991 na vypálení, už to říká takovým výhružným tónem, že se z něho dá vycítit pocit jako bych mu něco dlužil, jenže zapomněl, že si jej před deseti lety půjčil na poslechnutí a zapomněl vrátit, zřejmě už ho stihnul někam zatratit, no nic, prostě mu to hezké modré dvojalbum se stříbrným (už si přesně nevzpomínám na barvu) banánem nepůjčím, když už ho nemám.

Pokračovali jsme v plodném rozhovoru, tentokrát ale nikoli o hudbě nýbrž o Kapitánovi, našem společném příteli a zasloužilém opilci, který nějakou dobu pracoval v supermarketu u výkupu láhví ale nějak se mu nedařilo tou prací náležitě zbohatnout a rezignovaně odešel na zasloužený odpočinek. Onen dobrý muž mně sdělil s huronským smíchem horkou novinku, totiž že milý Kapitán se velmi udatně opil v sobotu v jedné z místních kaváren a jak byl tak hezky nakouslý, vyrazil si na noční koncert v rockovém pubu.

Když procházel kolem pokladny a mladíček jej zastavil slovy „A vstupenku?“ ani na okamžik nezaváhal a jak byl tak hezky navoněný, uchopil to hormony v potravinovém řetězci do takřka dvoumetrové výše vyhnané dítě skoro něžně pod krkem a pronesl mu svými bezzubými ústy přímo do obličeje: „No to sis dovolil hodně, dávej si pozor ať tě i s tvým zaměstnavatelem Miráklem nenacpu do bicích“ a odešel bohorovně do lokálu, kde se teprve pomocí alkoholu a prvotřídní marjánky uvedl do nirvány.

Jen tak na okraj, Mirákl pro rockpub lepí plakáty, takže o nějakém jeho vyšším postavení v hierarchii vedení nelze hovořit, natož mluvit o něm jako o zaměstnavateli, to je už přinejmenším na hospitalizaci. Velmi záhy milý Kapitán usnul a už ani nedělal dětem pro obveselení své oblíbené zábavné bezzubé obličeje. Starý mládenec Mirákl se smál, až se za břicho popadal, starému mládenci Kapitánovi. Tak si představte, dámy, jak plytce žijí někteří svobodní muži, když je žádná žena nepochválí a nevykřeše z nich ten blýskavý briliant, ten oslnivý šperk, který okouzluje duhovým lomem světla na všech fasetách a jí visí potom na krku až do smrti. Nebo i déle.

Kdysi se mně podařil takový malý překlep, napsal jsem tehdy „dokud nás smrk nerozdělí,“ on takový malý smrk, malé, ale zato časté posmrknutí, které zpočátku partner u druhého ani nevnímá, může po nějakém čase nabýt obludných rozměrů, tentýž partner tahá z dřevníku sekeru, zatíná ji tomu posmrkujícímu do hlavy a říká si pro sebe: „Já jsem ti to u oltáře říkala, že s tebou budu, dokud nás smrk nerozdělí, a už je to tady!“ A znám ještě pohnutý případ jedné dřevorubecké rodiny, kterou rozdělil asi třicetimetrový smrk východní, který jako poslední ve svém životě skácel onen dřevorubec. Na sebe.

Po dva dny za sebou jsem cestou z práce potkal dceru svou pokrevní, pokaždé jsme se na chvíli zastavili, pořád ji překvapuji, jednou, když jsem pozdravil nějakého společného známého, o němž si myslela že z mé děravé paměti dávno vyvanul s větrem času, a já nejen, ře ho pozdravil ale i pamatoval si, kdo to asi tak přibližně je, a podruhé, když se pozastavila nad tím, jak klidně vyprávím a přijímám, že moje ženská se ondy zastavila cestou z práce na kafe s přítelkou a zdržela se do dosti pozdě.

Přítelka volala svému chlapovi, ať se o ni nestrachuje, což ho ovšem ani nenapadlo a jen se celkem nevrle dotázal po jídle, moje ženská nikam nevolala a jen mě při té příležitosti pomluvila, že se mně nechce dělat večeře, dcerunka má pokrevní se pozastavila spíše nad tím, že tak klidně snáším, když se neozve a zdrží se, zavzpomínala, jak jsem jim jako pubescentům před dvaceti lety kladl na srdce, aby přišli dát vědět kde a do kdy se zdrží, nechápe ještě, že je to s dospělými a důvěrou mezi nimi poněkud jinak.

"Je doba mobilů, kdyby něco," říkal jsem ale ona oponovala: „Co když leží někde v bezvědomí a nemůže volat?“ a ještě jiné důvody shledávala, jako bych slyšel sám sebe před těmi dvaceti lety, na to jsem jí řekl, že v takové situaci jsem já stejně bezmocný do té doby, než ji někdo najde, prostě si to musím v sobě vybojovat a uspořádat, jinak bychom se nemohli opouštět ani na okamžik, ale nakonec jsem jí řekl, že samozřejmě jsem také nervózní jako prase, ale bojuji s tím tak, že ležím klidně na posteli a čtu si.