„Zatracené baby,“

povzdechl si přítel se zlomenou hlavou. „Občas bývám hrdina a vždycky jsem si myslel, že po šichtě se zapíjí prach, kopáči, střelmistři, chirurgové, všichni něco splachují.“

„Paní hostinská, odteďka nám to noste v rumech!“ mávl jsem rukou směrem k výčepu a obrátil se na nešťastnou zlomenou hlavu: „A co je na tom divného, také já často splachuji i když nemám průjem,“ pokoušel jsem se zlehčit jeho úděl. Začínalo mně to být jasné. Věděl jsem o něm, že je zamilovaný a to tak, že velice a beznadějně, do půvabné mladinké kolegyně, která však jeho lásku opětovala pouze takříkajíc sportovně, což o to, dělala jí dobře jeho náklonnost a ať už mimoděk či nemimoděk jej v ní podporovala, byť byla šťastně vdaná a posléze čekala se svým mužem robátko, řečeno jazykem soudců rozvodových řízení se v jejich případu jednalo o formálně platonický vztah bez reálného základu a budoucnosti.

„A co teda se stalo převratného a světodějného?“ zajímalo mě.

„Ty vole, nechávali jsme si drobné dárky a vzkazy, byť jsme se rozcházeli z práce jen na jedinou noc, znáš to, a včera jsem na stole pod kalendářem měl na malém lístečku: -máš v prostředním šuplíku dárek, ne že na něj zapomeneš- a dostal jsem sáček kyselých rybek. Takové ty strakaté potvory z nějaké gumy či čeho, kyselé je to k nesežrání!“

„Týjo,“ říkám, „ta je chytrá jako opice, od ní se drž dál, tohle je znamení jako od Cosa nostry, znáš to, mrtvá ryba znamená mlčení, vlastně umlčení. A kyselá ryba je symbolem kyselých hroznů. Chápeš, Liška Bystrouška. Žádné kyselé hrozny, vysoko jsou! To je tak chytré, že být v tvé kůži, byl bych rád, že ji nemám doma. „Poslouchej, povím ti příběh, který se skutečně stal a to dost blízko mě na to, abych se poučil. Jak říkají Číňané: „Dostaneš vše, po čem toužíš, nešťastníku!“

Znával jsem jednoho, co byl také tak beznadějně a tvrdohlavě zamilován do jisté dámy, že nebylo na světě překážky, aby ji nezdolal, jen když jí mohl být nablízku. Ona zpívala v jakémsi folklorním sdružení, on se, ač s talentem značně kulhavým, naučil na klarinet a sveřepě tam vrzal s ní. Pronásledoval ji a činil jí ze života peklíčko, protože pravděpodobně nebyl mužem jejích snů. Nakonec se vzali. Náš lovec byl nevýslovně šťastný a hrdý a slepý. Milá princezna působila dál ve svém souboru, zatímco on svědomitě vařil doma večeře pro ni a jejich děti. Poznenáhlu se role otočily a ona mu to peklíčko velmi zručně oplácela. A byla v tom tak úspěšná, že on raději zemřel, než by žil v tom gulagu dál. Ne, nehodil si to, prostě ztratil chuť do života a vykašlal se na léčbu takových těch civilizačních chorob, co nebolí, ale zabíjejí stejně spolehlivě jako kurare, jen jim to trvá déle.

Tak buď rád, fešáku, že je to za tebou, chvilku se budeš trápit, ale klid v duši také není k zahození, uvidíš za dvacet let, jaká to bude pohoda, když budeš vzpomínat, jak ti jednou nechala v šuplíku kyselé rybičky jako symbol kyselých hroznů, ty vole, ta je tak rafinovaná! Já vím, vole, nejhorší je, že ty baby jsou schopné žít s někým, kdo jim klidně i vynadá a nežijí s tím, co by je na rukou nosil, ale co se dá dělat, budeme na rukou nosit někoho jiného, třeba plató s pivy a rumy, třeba.

Ale pamatuj si, že s těmi nejmilovanějšími je to pak největší nuda a stereotyp, protože si člověk vysní bůhvíco, je líp mít nudné baby, ty tě aspoň mohou něčím překvapit, ale co baba, která tě nejvíc překvapí tím, že tě už nemá čím překvapit, ale to nemluvíme o ní, to už mluvíme o našich babičkách a jejich šamstrech, to je zvláštní, babičky si se vším věděly rady, ale nechápal jsem jak je možné, že tak často pláčou, nějak jsem to tehdy nechápal, až teď vím, že to bylo štěstím, když mě spatřily poblíž.

„A ještě si zapamatuj, že nošení bab na rukou spadá do činnosti sociálních ústavů, které na to jak známo mají monopol, tak se jim přece nebudeme montovat do řemesla. Hele, nemáš hlad? Tady mají fajn meníčko, dostaneš jenom tu celkem nechutnou kapustovou polévku a já si nechám frankfurt s rýží, okurku a k tomu jako správný buržuj, jako výraz neskonalé dekadence, dvacet deka šopského salátu, takhle si to rozdělíme, abys věděl, jaká by tě s ní čekala budoucnost. Měl bys to jako Angličané za války, už jen krůpěje potu, jak říkal sir Winston Churchill, když se uvolil vést Anglii do války s Německem: „Dobrá, povedu vás, ale nemohu vám slíbit nic než krev, pot a slzy!“

Všechno pomíjí, kamaráde, s Liškou Bystrouškou se v práci budeš bavit nebo nebudeš, vyspíte se spolu nebo nevyspíte, rozejde nebo nerozejde se svým mužem a bude žít s tebou nebo s tebou žít nebude, vše plyne a proměňuje se, jen ten citát je jako skála pevný a neměnný. Paní hostinská, nebudeme tu věčně, tak sebou hněte!