Zase se mně jeden svěřoval,

„Žena mně zahýbá, ale kdyby jen zahýbala, ona mně vyhrožuje, že si do baráku přivede milence a budeme bydlet společně! Pro Boha živého, co mám dělat?“

Vyslechl jsem celou litanii, do třetího kolene tam byly v rodině nějaké aberace, tu zneužívání dcery otcem, tu komuna manželů a milence, vychovávající společně společné děti, prostě mně jich všech bylo strašně líto, tedy líto, to ani není přesné, není to jen ten prvoplánový soucit s člověkem, který se ocitl v obtížně řešitelné situaci, ale spíše cítím lítost nad faktem, že jsou lidé schopni si takto komplikovat život.

A zase ne ani tak partnerský, přesněji řečeno partnerovi, ale sobě samotnému, připadal mně ten chlap jako masochista, který se v té situaci rochní, který se lituje až k suicidálním myšlenkám, hergot, kdyby mně ženská řekla, že se jí chce zvracet, když mě vidí, tak bych se jí roky nedotkl ani klackem a on se s ní klidně vyspí, když ona na něj udělá oči, jede jí koupit kozačky, proboha, co jsou to za lidi, u ženské se jakési rozmary a nevyrovnanost ještě snad dají omluvit ale u chlapa je to dětinské.

Buď si sebe vážím a chovám se k sobě jako k panu doktorovi, co mně léčí oči, nebo jsem vůl a pak mně není pomoci, a ta horečnatá slova o tom, jak nechce aby mu jiný prznil výchovu dětí, proboha, jaká výchova v takovém spolčení, kde dětem tvrdí každý něco jiného, zase ten podivný pocit vlastní výlučnosti a neomylnosti, já když s takovými lidmi přijdu do styku, obyčejně brzy zmlknu, protože nemá cenu cokoli říkat, nikdo je nepřesvědčí o obyčejné pravdě, že když se řekne potok, každý vidíme ten svůj, tihle vlastním mozkem oslepení lidé za potok považují jen a pouze to, co jim teče pod okny, obrazně řečeno, ale že je celá země protkaná potoky, které zase před očima mají jiní lidé, v kostce shrnuto, je to hlupák, který si svůj osud zasloužil, jen ty děti, chudiny, budou muset čekat, než se vymaní z rodičovské péče těch tří bláznů.

A co je snad ještě hroznější, že se lidé neumí poučit, rozejdou se dva lidé a vzápětí je uvidíš se stejným typem jako měli před rozchodem, vlastně se dá říci, že je naprosto lhostejné, jestli se tyhle nepoučitelné typy rozcházejí nebo ne, chlap se rozejde s chamtivou primitivní babou a za čas ho potkáš s ještě prostodušší mrchou, které vypočítavost kouká z očí, ale on nic nevidí, je slepý, přitakává jí na její lži, nezbývá než rychle se vzdálit a čekat až zavolá a bude ti vyčítat, že´s ho nevaroval, když jsi dobře věděl, co je ona zač.

To je zvláštní, všichni jsme měli despotické otce, alkoholiky, zakřiknuté matky, běžné rodinné schéma poválečného marasmu, kdysi jsem si o otci poznamenal pár vět abych si ho pamatoval přesněji, dělám to tak se všemi a se vším, co nechci aby hlavou jen tak proteklo a zůstalo jen pět nejsilnějších zážitků jako třeba z vojny, byl poloviční sirotek v matčině druhé rodině, jeho otčím jej asi moc nemusel, to ho zřejmě hodně poznamenalo, protože jsem nikdy jeho sourozence, své strýce a tetu item své sestřenice a bratrance nepoznal. No ale ať se vrátím k tématu, každý, pravím, každý si za svůj osud může sám, když naberu rozum, nemohu žádnou vinu svalovat na nikoho než na sebe.

Když jsem se chtěl vymanit z vlivu rodičů a prarodičů, musel jsem si prosadit internát ač to vůbec nebylo bezpodmínečně třeba, jsem jedináček a doma bylo hospodářství, kde byla každá ruka dobrá, nikdy jsem se netajil (ani venku ani doma) s myšlenkou, že já nebudu doma, že odejdu pryč a osamostatním se, raději suchý chleba venku než slaninu doma, vlastně kopíruji svého otce, už od dětství jsem to říkával a matka to považovala za plácání, jenže já to myslel vážně a už jsem se do našeho domu natrvalo nikdy nevrátil, dnes jsem šťastný, vyrovnaný, necítím k minulosti žádné závazky, jsem hrdý na to, co jsem, mám dobrý pocit z toho, že to všechno jsem si v sobě vybudoval sám.

Škole jsem moc nedal, protože v žádné se neučila směs předmětů, které by mě zajímaly, po gymplu jsem ještě splácal nástavbu, ale to v podstatě jen proto, že se nás tam přihlásilo ze třídy šest, takové to "zdravé jádro," nakonec se tam ti, co tam chtěli jít, nedostali a já jo, trvat ta škola ještě další rok, tak mě vyhodili, protože jsem pečlivě střídal knihovnu, hospodu a kino, možná tu hospodu tehdy jako dnes na poslední místo, chodil jsem jen občas, v průměru ani jednou v týdnu, zato v antikvariátu jsem byl denně, tehdy bylo módní zakládat si vlastní knihovny, když jsem domů nakřečkoval několik tisíc svazků, nahlédl jsem směšnost svého počínání a všechno rozdal, od té doby už jen rozdávám, gramodesky, knihy, fotky, šatstvo, stačí troje boty, vše musí pryč, nechci nikomu natož vlastním dětem připravit tu práci s likvidací pozůstalosti, po tchánovi jsem odvážel na skládku dva náklaďáky a po otci jsem týden v kuse pálil celý jeho život, můj život se musí vejít do dvou kufrů, jediné, co po mně zůstane, bude pár GB slov na externím hard disku, co se dají smazat jediným kliknutím. Tehdy teprve zmizím načisto.

Když jsem začal s tím svým mládím, vzpomínám si, že knihovny byly mým osudem už od dětství, uměl jsem číst už v předškolním věku a tak úderem toho, když už jsem mohl, jsem si sám chodil půjčovat knížky, tehdy stálo půjčovné u nás na vesnici v místní lidové knihovně desetník za knihu na týden, tak jsem nafasoval korunku nebo docela i jen dva pětadvacetníky a šel si půjčit svou dávku jako malý narkománek, tam byl v knihovně místní písmák, se kterým jsem vedl dlouhé rozhovory, vzpomínám si, že jsem tehdy hodně vyhledával společnost starých lidí, ze sousedství i opodál, rád jsem poslouchal příběhy, které dědové rádi vyprávěli, z války, z tovaryšských let, z mládí, o svých láskách, cestách, vybavuju si, že jsem dlouhé hodiny proseděl ve verštatu souseda stoláře a díval se mu pod ruku, jak vznikají stoličky dojačky, žebříky, zdobné násady k pantokům, motykám a kosám, to byla moje první touha, jít se vyučit něčemu kolem dřeva, jeho vůně mě táhne dodnes, ale měl jsem pořád samé jedničky, „Půjdeš na školu,“ znělo rozhodnutí, dnes jsem rád, protože jinak bych hobloval nějaké prkno a já nemám prkna rád, já jsem na prsaté baby.

V Brně to byl antikvariát, kde jsem šmejdil po skvostech (psal se rok 1969), pilně chodil do kina jako bych tušil, že na dlouhou dobu ty filmy Buńuela, Saury, Passoliniho, Antonianiho, Godarda, Zanussiho a bůhví koho ještě, půjdou do trezorů, a na vojně jsme měli v útvarové knihovně starou paní, s níž jsem si také velmi rozuměl, oba jsme měli rádi Kainara a Kunderu, pak už jsme tu poezii propírali horem dolem, od Šejkspíra a Rilkeho po Skácela a Mikuláška, mimochodem svou první lásku jsem dostal na Šokovanou růži, dodnes si to oba pamatujeme, takhle jsem se individuálně vychovával a vzdělával, takovým širokým postrenesančním záběrem, až jsem se z toho všeho zrodil, jak tu dnes stojím, samolibý autodidakt.

Jo, abych nezapomněl na toho známého, nic z toho, co jsem vám napsal, jsem mu neřekl, jeho jsem jen pozval na pivo, které jak známo kudy teče, tudy léčí.