Vzpomínka na Te Deum

Samozřejmě jsem si před Dušičkami zašel na koncert do kostela, kristianizovaná Evropa dělá, co může, aby zagitovala i takové neznabohy, jako jsem já.

Byl jsem párkrát v kostele na varhanním koncertu, ale já už to mám bohužel raději doma, i když samozřejmě sebelepší aparát nemá zvuk jako klasické varhany, už pro úžasnou dynamiku toho nástroje a také pro tu atmosféru, jenže mně na koncertech vadí lidé, kteří posmrkují, šeptají, vrtí se, zkrátka jsem už asi alergický na lidské projevy, sakra, když poslouchám hudbu, jak u toho můžu mluvit? Co je tak důležitého, že to musím říct někomu, kdo sedí vedle?

Ale to jsou ti posluchači rádií, já je znám, oni vlastně neposlouchají, oni stejně jako u rádia ani na koncertu neposlouchají hudbu, oni jsou tam snad proto, aby v té společnosti jim podobných byli viděni, protože jinak by v polovině věty nekafrali o tom, že je to hezké. Stejně tak neposlouchají, co kdo říká v rozhlasu, jak u slova, tak u hudby je jim jedno, o čem tam kdo mluví nebo hraje, moderátor plácá a když řekne nějaký nesmysl a já na to upozorním: „Co to mele, to není pravda, Eagle přece nebyl Nobile, to byl André.“ A v odpověď uslyším: „Já to neposlouchám, o čem že tam mluvili?“

Tihle lidé nějak dokážou klouzat po povrchu té skladby, možná slyší nějaký souzvuk nástrojů, ale ten oblouk, to vzepětí vyklenuté rafinovanou harmonií, to asi neslyší, nemohou to slyšet, to by byli jako pěny a poslouchali, co na ně autor nebo interpret vymyslí dál, zřejmě jsou to posluchači, kteří nepřerostli přes dominantu a tóniku, snad v rafinovaných věcech popustí uzdu fantazii a prostřednictvím dvou meziakordů jsou schopni vejít do subdominanty, ale to je na baroko žalostně málo, tam se melodie splétá z jiných lián, to je skutečná Amazonie hudby, a tam musím slyšet jednotlivé sekce, jinak se mně to slije do pejskokočičí kaše, o níž můj děda říkal, že je to „jakdyž táhajú kočku za ocas.“

Ale když z chrámu vyjdu, přece jen jsem smířlivější, ta hudba je tak silná, že překryje nevrlost génia ze spolčení hlupců, řečeno slovy Kennedyho O´Toola, a zanechá mě v podvečerním městě samotného s mými myšlenkami. Tehdy bývám v náladě, v níž jsem s to tvrdit, že pro mě mohla hudba skončit v r. 1759, kdy zemřel Händel, ale to přeháním, samozřejmě poslouchám kde co, ale tahle stará muzika mě vždycky naladí do jakési sentimentální polohy, v níž se zamýšlím nad minulostí a tokem času, tím, co z lidstva přežívá a co zmizí.

Spousta lidí naopak po sobě chce zanechat nějakou bytelnější památku než je něco tak nepatrného jako je třeba Ave Maria, chlapi obyčejně v podobě nějaké rozlehlé barabizny a ženské aspoň zahrádku jako namalovanou, jenže když to necháš pět let bez jejich láskyplné péče, tak se podivíš jak pomíjivé odkazy ti lidé zanechali a začne ti vrtat hlavou, proč to ti lidé vlastně dělali, když každý večer padli ztěžka na židli a stěžovali si, jak jsou na všechno sami a nikdo jim nepomůže. Tahle úvaha pak směřuje zpravidla k vlastním rodičům, protože jsou přece ty Dušičky a tak jim člověk věnuje tichou vzpomínku, jak se říká, byť matka tiše zesnula před třiceti lety a to je už pěkně dlouho.

Jenže ona ta vzpomínka zas až tak tichá není, mí rodiče nechtěli slyšet nic o změně svého životního stylu, chtěli si jen postěžovat, ale já nebyl to pravé ucho, matka měla v kuchyni v jednom rohu sporák a ve druhém kredenc, v níž bylo uskladněno všechno lžičkami počínaje a kastroly konče, všechna koření, prostě vše k vaření, snad krom vody, celý život na cestě od hrnce na sporáku ke kredenci obcházela velký kuchyňský stůl když potřebovala špetku soli, nechtěla nikdy slyšet o tom, že se to dalo postavit vedle sebe a měla by to jenom o dvou úkrocích, ne, tak to měla babička, tak to bude nafurt.

Když matka zemřela, navrhl jsem totéž otci, který tam ještě patnáct let žil a tu kuchyni denně používal, ani u něj jsem neuspěl, ale tam už to bylo jedno, byl v důchodu a tak nikam nespěchal, ta procházka kolem stolu mu jenom prospěla, no řekněte, jak s takovými konzervami hnout, to prostě nejde a musí to jít po jejich, oni si v tom dožijí a říkají: „Až já umřu, tak si tu dělejte co chcete,“ leč zapomínají na jednu maličkost, že až oni umřou, jejich děti mají zpravidla padesát let, mají vlastní dospělé děti a už vnoučky třeba, a začínat nový život je dost pozdě, opravovat zanedbaný majetek, protože k stáru už ti prarodiče nemohli zvládnout pravidelnou údržbu, kterou tahle hmotná dědictví vyžadují.

To je věčný generační spor lidí, kteří se rozhodli, že svým dětem zanechají co největší a nejobsáhlejší dědictví, mám příležitost, ba vlastně pracovní povinnost, to poslouchat celkem pravidelně, jednou si přijdou stěžovat mladí, jednou staří, ale ani jedni nejsou přístupni jakékoli dohodě, a přitom já vůbec nemám chuť jim nějak radit, já umím jen poslouchat, protože tohle je základem, když člověk neumí poslouchat a projeví netrpělivost, lidé se obyčejně naštvou a k žádnému výsledku, natož kladnému, není možno dojít, a tak je poslouchám a přisvědčuji, nakonec se přistihnu, že přisvědčuji i sobě a přitom dobře vím, že se sebou nesouhlasím.

A to by o té nádherné barokní hudbě bylo asi tak všechno.