když jsem si kupoval nový digitální foťák, zněla: „Člověk roste nejen tělem a je to dobře, jen blbec nemění své názory, jen magor je hned hotový s každým soudem.“
Povsimnete si nesprávne otevreneho vytahu, bylo nutno prolomit vzpery s klouby (vpravo od harmoniky) tak, aby zmizela skvirka, s cvaknutim vzpera zapadla do polohy, v niz je objektiv vuci rovine filmu spravne. Zavrit se to muselo zpetnym prolomenim kloubu
Tehdy jsem se rozhodoval mezi digi zrcadlovkou a hledáčkovým přístrojem. Z dřevních dob své fotoamatérské aktivity jsem si navykl na hledáček, u vědomí, že Leica udělala v době analogu snad jediný model zrcadlovky a všechno vždycky byly hledáčkové přístroje, a jaké s tím dělali kouzelníci fotky.
V učebnicích se vždy uvádí přístroj, objektiv, značka a citlivost negativu, expoziční hodnoty, no a někdy i druh papíru a postup zpracování, a Leica se Summicronem tam bývala zastoupena velice výrazně, tedy mezi kinofilmovými přístroji, hledáčkové mašinky měly zpravidla neobyčejně tichou centrální závěrku v objektivu, a nejméně o jedno clonové číslo světelnější objektiv než zrcadlovky, na kterých je velmi světelný objektiv už 1,8 zatímco u hledáčkových byl docela běžně 1,4, ale i 1,2.
Dokonce na vrcholu své slávy Leica zkonstruovala objektiv o světelnosti 1, ale ten jsem v distribuci neviděl, to jsou vychytávky pro super špatné světelné podmínky, stejně tyto okrajové hodnoty profesionálové nepoužívali, nejběžněji používané hodnoty byla clonová čísla 5,6 a 8, ojediněle 11, a časy 1/100 - 1/500, znalci věděli, že okrajové hodnoty jsou pro blázny a každé zařízení (jako třeba i motory v autech) pracuje nejlépe v optimálním režimu, tj. přibližně uprostřed rozpětí hodnot.
Z mých zkušeností, co já pamatuju, tak nejlépe stejně kreslil úplně obyčejný triplet, dodnes nepřekonaná konstrukce tříčočkového objektivu, používal jsem jej v ohnisku 105 mm ve Voigtländeru Bessa II o negativu 6x9 cm, taková ta kožená harmonika jako třeba modely firmy Zeiss, velmi jednoduché ostření na stupnici, trojboký hranol na objektivu jako hledáček, vedle toho ještě komfortní výklopný hledáček na boku těla, vykopávka ale fotky jako břitva. Triplety se dělaly i do kinofilmů, byly nezničitelné, protože se nepohybovalo třináct členů v osmi skupinách proti sobě ale jedna spojka proti skupině dvou, jak říkám, starý zeissův triplet byl nepřekonatelný, a v rukou toho, kdo věděl, jaké jsou možnosti takových přístrojů a nechtěl po nich nemožné, dávaly dokonalé výsledky, po nichž dnes marně pošilhávají majitelé daleko dražších a vybavenějších mašinek.
Je fakt, že zrcadlovka je přehledná, pohodlná a kdo si na ni zvykne, už nemá nad ni, stejně jako já, ale na deset fotek ročně s jediným popředím, teda pokud si nenajdu jinou babu, je přepych i kompakt. Studoval jsem slevové letáky, specializované časopisy věnující se foťákům s recenzemi, v závěru rozhodování jsem si vzal katalog vybrané firmy, a jako před mnoha lety nad pornočasopisem jsem se duševně ukájel nad těmihle hračkami, protože jsou krásné a umí spoustu volovinek.
Ale když si uvědomím, že udělám deset dvacet fotek do roka s totožným popředím, jen pozadí se mění, tak si říkám, že jsem jako ten chlápek, co říkal, že muž sice touží po rychlém sporťáku, ale kupuje rodinný sedan, a na to konto zahodil módní časopisy plné oslňujících modelek a oženil se s usměvavou kuchařkou.
A tak jsem byl svými úvahami veden jiné dny zase jiným směrem, od profi mašiny až málem po cameru obscuru. Když ještě vycházelo ABC mladých přírodovědců, tak tam běžně takové přístroje byly otištěny, jen se podle plných čar vystříhaly, podle čárkovaných poskládaly, v místě označeném tečkou se udělala špendlíkem dírka a camera obscura byla na světě, pak tam stačilo vložil kousek plochého filmu, nebo docela i přímo papír, kterých ve formátu 9x6 bylo sto za devět korun, obrázek holt byl negativní, ale bylo na něm poznat, co jsem chtěl vyfotit.
Takhle vlastně byl každý do jisté míry fotoamatérem, odtud vysoká úroveň fotek v kroužcích, které se zakládaly ani ne z potřeby se sdružovat ale proto, že každý si nemohl dovolit zvětšovák a tak je tehdy pro zájmové kroužky kupovaly fabriky nebo nějaké jiné společenské organizace.
No a teďka si představujte modelovou situaci: Já přicházím do obchodu a tohle všechno a daleko víc bych chtěl sdělit důvěrně prodavačce a ona stejně neústupná jako pan Pavel Zuna v jakémsi televizním kabaretu má pro mě jen jedinou otázku: „Berete nebo ne?“
Ale já nic nekupuju, madam, já se jen přišel podívat, co mně svět nabídne. Chápete, já jsem jako vy, když přijdete do krámu a máte na pultu hromadu svetříků, stojí u vás už v pořadí třetí prodavačka, ty dvě visí na hajzlíku oběšené na podprsence, a vy se pořád nemůžete rozhodnout, jestli si nějaký svetřík koupíte, když je právě srpen a horko jako kráva. Říkáte pořád dokola: „Ale zase když on se mně tak líbí, ale koneckonců já na něj nemám peníze, ale však ono by se to nějak udělalo, ale aby mně neležel ve skříni, protože já ho fakt nepotřebuju, co myslíte, paní, mám si ho vzít?“
A třetí prodavačka se tichým hlasem omluví a rozvážně zamíří na záchod.
Někde jsem četl, že každé zboží má svého kupce, největším problémem je dát ty dva dohromady, aby se potkali, proto tolik zprostředkovatelů práce, nemovitostí a informací obecně. Já jsem ve styku s jediným zprostředkovatelem, je to člověk, který zprostředkovává, aby se potkal produkt uzrávacích kádí jednoho nejmenovaného jihočeského pivovaru s mým prosmoleným hrdlem, jediný agent, s nímž jsem ve styku, je můj výčepní, ale ten už také pauzíruje, nechává za sebe pracovat různé nájemné vrahy, z toho se dá usoudit, že zprostředkování čehokoli nese hezké prachy, když už se může můj výčepní hrát na kapitalistu.
Tak tohle jsem si poznamenal do deníku, když jsem přemýšlel o koupi nového foťáku.
