V mé schránce elektronické pošty

se objevil dotaz: „Nazdar, je správně východoasijský nebo východoazijský nebo obojí? Měla jsem tam „z,“ ale přepsala jsem si ho na „s.“ Se z těch blbých pravidel zvencnu, už si přestávám být jistá, co platí a co ne, a s hrubkou v životopise bych se asi studem propadla!"

Asie nebo Azie?

Z toho jsem vyrozuměl, že se mně milá a blízká autorka uchází o nějaké místo, kde je vhodné uvést i dovednosti ve východoasijských bojových uměních a léčitelských praktikách, kterými se již drahně let za mého tichého obdivu věnuje. Totiž, chápejte, ta bojová umění nejsou jen o tom, uštědřit někomu ránu jako z kanónu, to je hlavně o cvičení ducha, povahy, trpělivosti, poznání soupeře, podmínek a místa hypotetického boje, je to celá propracovaná filosofie, z níž si evropští bouchači často jen nacvičí několik úderů nebo kopů a přijmou místo vymahače dluhů. Za to by je jejich asijský učitel zchromil nadosmrti. Samozřejmě, že nikoli vlastní rukou, jen by jim poradil tak, že by si to provedli sami.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se jí kdysi v kavárně zeptal, „A nač tedy děláš sebeobranu, když nemůžeš svému učiteli jednu fláknout, chceš-li si při lekci zatelefonovat?“ Já jsem se tehdy domáhal odpovědi na otázku, proč mně nebrala telefon a ona jako důvod uváděla právě cvičení. Já osobně bych nejen telefon nebral, já bych ho vypnul anebo ještě lépe vůbec ho s sebou nebral, protože už jen pomyšlení na to, že ho musíte mít vypnutý, vás vyrušuje z toho niterného usebrání, s nímž do cvičení vstupujete.

A pokračoval jsem tehdy ve škádlení: „To je totiž na úpolových a bojových sportech ten největší problém, mlátit do vzduchu, do prken, do zdi, to se naučí každý, ale fláknout do živého, to chce náturu, tam nepomůže ani tisíc nejrozumnějších odůvodnění, tam je naopak lepší velmi jednoduché myšlení, nejlépe žádné, vím, o čem mluvím, zlomil jsem jednou při přechozu pádem vzad kamarádovi klíční kost, nakonec to dopadlo poměrně dobře, za pojistné si koupil hodinky.“ Smála se tehdy ještě asi půl hodiny.

Vidíte, teďka jsem si na ni vzpomněl a hned mně vytanula na mysli ta imbecilní věta, že odloučení působí na lásku jako vítr na oheň, velký rozdmýchá a malý uhasí, to je ale pěkná blbost, láska není velká nebo malá, jak změřit lásku, láska přece může být rozumná nebo bláznivá, klidná nebo bouřlivá, ale není měřitelná, velká nebo malá, láska buď je nebo není, nic mezi tím, miluji tě trochu je jakoby mě mrtvice zabila jenom trochu, co je to za mrtvici, když nedokáže porazit takového sušinku jako jsem já. Jedině, že by byla mozková.

Z předešlého textu už vidíte, jak se to s tím „z“ nebo „s“ u mě má, jí jsem tehdy odpověděl: „Obojí považuji za možné, i když pravidla v tom mají jasno a píší "s." Já však asi bych volil podle kontextu, pohyboval-li bych se v textu odborném a používal zavedenou terminologii z dané oblasti - tématu mé práce, držel bych se -s- protože světadíl se přece jmenuje Asia a země tedy jsou asijské, zatímco psal-li bych dopis nebo nějaký jiný současný a neoficiální dokument, držel by se modernějšího -z-. Jazyk roste s námi, chápeš, nechce nám být malý a nechce, abychom z něj vyrostli, a tak roste a bobtná a mění se, abychom ho milovali pořád. Jazyk ví, že nikdo z mladých nemiluje moudré starce, všechny rozpustilé mladé slečny koukají po pošetilých mladících, a tak i jazyk se chce líbit mladým slečnám a strojí se současně a moderně. Takže jim tam napiš, že východoazijská tržnice je pro tebe neutuchajícím zdrojem inspirace pro studium východoasijských filosofií."

„…dal nám oblaka, červánky a západy slunce, abychom se na světě nezbláznili, a také nám dal ukrutnou bolest, abychom si jeho darů všimli… jsem kdesi četl a docela se mně to líbilo, sakra babo, já budu nakonec ještě za tebe číst?“ připsal jsem jí k tomu ještě doušku.

„To by se ti ale líbilo, no ostatně mně také, jak jsem ti kdysi říkal o tvé dceři, která si stěžovala, že jí narozdíl od dcery mé nemá kdo ukazovat cestu, tehdy myslím s fotografováním či hudbou, nikoli s filosofií, už jsem zapomněl." Tohle ale by si nechal líbit kdekdo, mít po ruce svého mistra, svého moudrého ´c, jakého mívají Číňané: "Někdo bude za mě číst a potom mně jenom předestře nejzajímavější myšlenky a tím mě jako Brano, co zavírá samo, automaticky obohatí.“

Dobrá, tohle jsem někde vyčetl za a pro vás: Pět doktorů z jedné nemocnice bylo spolu střílet kachny: Praktický lékař, pediatr, psychiatr, chirurg a patolog. Po chvíli přelétl nad jejich hlavami pták. Praktický lékař zvedl pušku a pak povídá: "Nejsem si jistý, jestli je to kachna. Musím to s někým konzultovat." Pták samozřejmě zmizel.

Za chvíli se objevil další a pediatr povídá: "No, nejsem si jistý, jestli je to kachna, a pak, možná má mladé. Musím to podrobně prozkoumat." Opeřenec zmizel.

Když se objevil další, psychiatr za nim míří a povídá: „Já vím, že je to kachna. Ale ví ona, že je kachna?" Než vyřešil tohle dilema, pták zmizel.

Když se objevil čtvrtý, chirurg zamířil, ptáka sestřelil, otočil se k patologovi a povídá: "Pane kolego, běžte se, prosím, podívat, jestli to byla kachna."