To byl zase jednou krásný den

Nikam jsem nemusel a tak ani nejel, povaloval jsem se, četl a luštil sudoku, trošku vařil a o trošku víc jedl, z nějakého nadpřirozeného vnuknutí jsem ušmudlal šoulet, vlastně to nebylo ani tak vnuknutí jako mé přání a štičí přikázání, jestli znáte tu pohádku.

Dojídali jsme jej i na druhý den, protože jsem to přehnal s kroupami, na oběd šoulet a na večeři něco jako čínu, tomu říkám cesta kolem světa, asijská směska zeleniny (klasické čištění spodních přihrádek chladničky ve stylu „co dům dal“) a kuřecího masa, zbylého od jindy, plno koření, žluté od kari a jako příloha k tomu ohřívaný šoulet s hlívou ústřičnou, rajčatový salát, to jsou moje zážitky z toho milého dne, co do jídla věnovanému rozkvětu bezodpadových technologií. Jo a byl jsem dvakrát na záchodě, ale nevím co to s tím má společného, ovšem i když to nevím, cítím potřebu uvést, že jsem cítil potřebu.

A jak já se ten večer těšil do postýlky, i když jsem z ní vlastně za ten den takřka nevstal, to jsem nemíval ani v mládí, takové trhání do postele, dnes už razím heslo: Sex ponechejme dětem, dospělí se opíjejí! Ale ten večer to bylo tak silné, že mě to povalilo už ve dveřích a neslo mě to pomalu a houpavě jako na márách až nad postel a tam mě to pomaličku spustilo a něžně uložilo a dokonce přikrylo. A ještě mám pocit, jako by mně to dalo pusu na rty, ale to už nevím jistě, pravděpodobně jsem už spal a možná se mně to jenom zdálo, protože nevím, jak vypadalo to, co mně tu pusinku dalo, a já si sny nepamatuji, jak jsem už psal.

Ve snaze si ujednotit myšlenky před pokračováním popisu toho milého dne, pohlédl jsem ke stropu a vzpomněl si tím, jak jsem maloval svůj bývalý byt v historickém domě v centru města jenom štětkou, a to skoro suchou, protože když malba trošku nasákla, tak praskala a odlupovala se jako blázen, a pod moderními vrstvami byly ještě prastaré malby strašlivými tmavě modrými, temně zelenými a krvavě rudými barvami, tapetový váleček, strašlivé pigmenty, to se ti za štětkou tahalo třeba v pěti vrstvách, než jsi to překryl.

Ale odstranit starý nátěr by znamenalo okopat ty zdi až na cihlu a omítnout znovu, protože ty staré nátěry byly vsáklé až do omítky, tak jak se to dělalo ve středověku, nástěnné malby se tehdy malovaly přímo na vlhkou omítku, aby do ní vsákly. Jako třeba v Sixtinské kapli. Tak jsem to raději čtyři a půl metru nad podlahou, a to prosím neumím chodit na štaflích s deseti příčkami, tak jsem musel vždycky slézt, přetáhnout je, zoufat si nad čtverečkem nové malby v porovnání s celou plochou stropu a vylézt zase nahoru na předposlední příčku a šmrdlat to ztuha suchou štětkou, aby se dvoucentimetrová vrstva maleb a pěticentimetrová vrstva omítky nenasákla a nepopraskala jako naše okresní silnice.

Když se na takové silnici pustíte sondou po vrstvách směrem do nitra Země, najdete pod takřka rok co rok opakovaným živičným nástřikem makadamový štět, pod ním šotolinu a úplně vespod obyčejnou upěchovanou hlínu, která potahům vyhovovala, protože tažným dobytčatům neničila okutí. Na takový podklad můžete nanést cokoli, každý náklaďák nebo autobus vám to roztrhá na hadry.

Víte, jak jsem přišel na to, jak v takovém baráku malovat stropy? Vždycky jsem tahal štětkou od oken dovnitř, nikdy napříč, aby nebyly vidět stíny od těch tahů, vždycky od oken dovnitř, nevím, jak mě to napadlo, nikdy jsem o tom nemluvil s odborníkem, ale dělal jsem to instinktivně vždycky tak, co strop, to sixtinská kaplička. Nebo spíše na bílo natřený makadam.

Mimopodchodem, víte, co je makadam? To je takový profesní výraz pro štět, podle skotského inženýra McAdama, který jako první přišel na to, že cesta se dá dláždit také tak, že se kameny položí nejrovnější plochou nikoli nahoru ale naopak dolů, na srovnaný a upěchovaný podklad, a nahoře trčící špičky se pozuráží kladivem a tou drtí se vyplní spáry. Celé se to potom ještě srovná a zaválcuje. Odtud zřejmě přišla ve známé písničce o cestáři pasáž "a kamení tam roztloukal, když silnici štětoval", takovému povrchu se říkalo makadam, dnes se to už přeneslo na jakýkoli štětovaný povrch, i když nevzniká roztloukáním kamení, nýbrž se doveze z drtičky hotový štět a srovná a zaválcuje se takříkajíc jedním vrzem. Nemaje však toho podkladu, kde se jeden kámen opírá o druhý, vzniká silnice takříkajíc plovoucí.

Já pamatuju ještě skutečné parní válce, obrovské černé stroje, které když se vydaly někam po vlastní ose, tak si chlapi brali jídlo na týden, to byla doba opravdových chlapů, dnes se na chlapy už jenom hrajeme. Ti strojníci od parních válců byli něco jako světští, snědí ušmudlaní chlapi s žilnatýma rukama, s dřívím a uhlím pod kotel parního stroje byla vždycky dřina, a kolmo postavené koleso řízení s řetězovým převodem na přední široké kolo válce nemělo nějaký posilovač a muselo se za něj zabrat silou středně vzrostlého mamuta. Takový parní válec nešlo jen tak naložit na nějaký valník a převézt, jak se to děje dnes, tehdy se jen vypustila voda z obou vysokých zadních dutých kol a z dutého předního širokého, která tvořila díl zátěže, a stroj se vydal na další štaci po vlastní ose. Obnovy silnic se tím pádem musely plánovat docela jinak než dnes.

Na malby v tom starém domu si také už jen vzpomínám a velice se mně ulevilo, když jsem ten byt opustil, dneska v době nočního života se už v centru stejně bydlet nedá. Za minulého režimu, kdy pouliční noční život na maloměstě ztichl v deset jedenáct hodin a dál se provozovaly jen noční vinárny v hotelových sklepeních, byla centra měst docela obydleným segmentem, leč s revolucí a rekonstrukcemi historických jader měst vznikly nové multifunkční domy, kde práci všetečných babek, jimž neušlo nic, a telefonem hlásily policii každé šustnutí, zastávají dnes bezpečnostní agentury, které spolehlivě přijedou vždy až sčítat škody.

To je hezké, jak ty odstavce po sobě čtu a vidím, že jsem tematicky přeskakoval tam a zpět, připomnělo mně to braní mimochodem, kouzelný tah v šachové hře, ale to už sem motat nebudu.