Thrill is gone

Podlehli jsme tlaku blbých ekonomů, že neustálý ekonomický růst je nutný a lidé si tenhle trend bez rozmýšlení přesunuli do svých životů. Honí se za růstem jako pes za vlastním ocasem a zapomínají, že nejdůležitější jsou v životě zdánlivé zbytečnosti.

Tady už se konečně trošinku vyčasuje, jak říkala babička, která o časování v gramatice věděla ještě míň než pyrotechnik o haiku, myslela tím, že už svítí sluníčko, sice nesměle ale už je to sluneční svit, že za chvilku už se budeme zase potit jako blbci.

Velice se mně o jedné nekončící zimě líbilo vyjádření meteorologů, že pokud nám to červenec a srpen nepokazí, tak se letošní zima opravdu vydaří.

Já nemám moc rád teplo a proto s velkým sebezapřením jezdím každoročně k moři a vymlouvám se na lupénku, nemám rád velké shluky lidstva a tam je i v pozdním létě dosti zalidněno, trpím tam přemírou lidského chování, lidské maso mně jako jakékoli jiné mladé a čerstvé maso naprosto nevadí, naopak je vyhledávám.

V jistém věku jsem se shromaždištím začal vehementně vyhýbat, jezdil jsem na starém kole ještě bez přehazovačky na čundry, nebo i vlakem, ale vždycky sám a na nějaká odlehlá místa, jen na noc jsem občas sešel někam do údolí, a popíjel s dělníky, jednou jsme se v Ostravici opili s kurzem dřevařů, jindy na Pálavě s výpravou Ostraváků, kteří tam přijeli nakoupit okurky a meruňky, ne že bych ty chachary vyhledával, ale jsou to typy, které také se snadno sbližují, jsou upřímní a málokdy si něco nalhávají. A byla s nimi vždycky sranda.Jenže stojím já dneska vůbec o srandu? Jezdívalo a dodnes jezdí se u nás v Uherském Hradišti Giro de pivko, recesistický závod výrostků po okolních hospodách, dlouhá léta jsem byl aktivním účastníkem a psával do almanachu povídky a jiné poznámky, byla to čistá sranda, jenže po revoluci, až už se to mohlo, nebylo větších odpůrců režimu, než bylo pár těch křiklounů, co tehdy drželi huby a chodili spořádaně do fabrik a na brigády.

Dnes, kdy už se může cokoli, zpolitizovali naši chlastačku a tak jsou to velcí nepřátelé socializmu, jednou dokonce zastavili před domem starého Grebeníčka a složili mu do vjezdu betonový blok, a v domu, kam byly přestěhovány těsně po revoluci kanceláře komunistické strany z budovy okresního výboru, počurali demonstrativně dveře, prostě takovou třeskutou srandu už nemusím.

Proto, že se z toho stala sranda blbá, blbá a primitivní jako televizní estráda, ne že bych měl komunisty v lásce, byť jsem v té straně dílem z vychcanosti a dílem z ustrašenosti nějaký čas byl, ale umím si to přiznat a umím se chovat slušně dnes jako tehdy, probůh, přece komunisté nebyli jen to mláticí komando z hradišťské věznice, to také bylo 1,5 milionu (to je číslo, že? Kde dnes všichni jsou?) slušných chlapů a ženských z fabrik, kteří tomu uvěřili a nebýt mocichtivých hajzlíků, kterým naletěli a kteří svou vládu přivedli až do dneška, tak tomu věřili dál.

Kdo dnes věří všem těm poctivcům z Občanského fóra, které jsme poslouchali na cinkajících náměstích, a kteří dnes ani nestáhnou černě tónované sklo v okénku své audi osmičkové řady, když tě potkají. Vyhýbám se jim.

No jo, a jsou ještě jiné společnosti, před nimiž utíkám, divadlo, kino, bohoslužby, koncerty, ani ne tak pro ten všudypřítomný akční hluk, co mě neustále vytrhává z poklidného rozpoložení, s nímž jsem navyklý kumšt přijímat, a už vůbec ne pro zrovna mně nesedící hudební či výtvarný styl.

Svého času jsem se zúčastnil pár bluesových jamů a tam mně bylo dobře, tam nás bylo patnáct dvacet včetně hráčů, ale tady? Neumím se v těchhle větších společnostech chovat přirozeně, každý kouká aby okolí koukalo a neříká, čemu věří.

Já nevěřím všem těm účastníkům a znalcům přehlídek vín, čajů, káv, poezie a obrazů, ženské krásy a nedopujících sportovců, znalcům klobásek, nakládaných zelí a okurek, česnekových polévek, tomuhle všemu a mnohému jinému se dělají dnes konference a košty, já jim nevěřím tu hudbu, ty chutě ani ty názory, ale není to jen tohle, já už nevěřím skoro nikomu nic, málokdo najde odvahu mluvit pravdu, že to všechno dělá jen pro strach ze sebe sama, pro strach, že by jemu samotnému připadalo, že žije málo, kdyby netušil jak chutná červený kaviár nebo dvanáctiletá skotská.

To jsou ti ateisté na půlnoční mši, to jsou masopustní maškary na vsi, kde po celý rok nikdo nechodí v kroji, prostě už na zachovávání tradic a celou etnografii věřím stejně málo jako v Boha, v Budhu či Alláha, ani v ten svůj opěvovaný konfucianizmus, těžká nedůvěra v lidské konání pro víru jakož i zábavu, jako s tím girem, všechno se šíleně schematizovalo a lidé věří schématům a nikoli sobě a svému rozumu, lidé se za schémata schovávají aby nemuseli v sobě hledat odvahu pro vlastní projev, pro vlastní myšlenku.

Podlehli jsme tlaku blbých ekonomů, jak to označil Václav Bělohradský, že neustálý ekonomický růst je nutný a lidé si tenhle trend bez rozmýšlení přesunuli do svých životů. Honí se za růstem jako pes za vlastním ocasem a zapomínají, že nejdůležitější jsou v životě zdánlivé zbytečnosti.

Já vím, je to asi tvrdé a otrlé, ale ona ta zodpovědnost za život bez schémat je skutečně jen pro otrlé, tohle je ta moje nedůvěra, s níž přistupuju ke každému lidskému konání a podrobuji ho pátrání po kořenech, a často, velmi často zahlédnu jen schéma, farář schematicky slouží obřad a lidé se schematicky kají z hříchů bijíce se obřadně v prsa, lidé zpívající kolem cimbálovky, cifrující rozjaření zpocení chlapi (a mezi nimi jejich poslanec s kohoutím pérem za kloboučkem) s rukama ke stropu a průvanem v hubách, je to skutečnost nebo schéma? Přemýšleli o tom někdy? Dokázali by se oprostit od výchovy a tradic a pohlédnout na své konání s tím odstupem, který je nutný, aby člověk začal vidět sebe sama jako jednu z kapek nekonečného deště bez zaslepujících subjektivních korekcí?

No, nevěřím jim, tak je to se mnou, tu zábavu jim věřím, tu modlitbu jim věřím, ale tu spontaneitu už tolik ne, bohužel, asi škoda pro mě.