"Tak ahoj!" usmál jsem se smutně a zmáčkl spoušť.

Ale ne, žádný kalašnikov, z kanonu jsem to pojal, přesněji z canonu, přátelé, lovy beze zbraní, tak se tomu říkalo kdysi dávno.

Dnes jít na lov bez zbraně je jako mít sex bez děvčete, lásku bez sexu, život bez lásky, život bez smíchu, bez bez šeříku, nula nula nic, kdo by to tak chtěl? Kdepak, rum je tu a koně, štolba nám přivedl koně a budeme cválat, pravda moje dýchavičná herka už nepřeskočí ani gauč, co na něm o ní sním, ale ve snu, kamarádi, skáčeme parkúr a jezdíme military, jednou jsem dokonce skočil do prvního patra na balkon za Julií, starý Kapulet se mohl zbláznit vzteky, myslel, že to byl ten mladý Montek, ale Julča vždycky milovala jenom mě a Romeem to maskovala, naletěli jste všichni.

V sobotu ráno z čiročiré nudy jsem vytáhl notebook a zkoušel z páru fotek udělat panorama, z té minulé vycházky, z toho lovu beze zbraně, šel jsem tehdy takovou nesmírně příjemnou lesní cestou a na křižovatce s jinou neméně příjemnou se rozhodl, že se pokusím zachytit kousek té poklidné atmosféry. Otáčel jsem se s foťákem u oka jako motovidlo, udělal jsem asi šest nebo osm záběrů kolem dokola s tím, že se z toho pokusím smontovat panorama. Nemohl jsem se však ubránit jakémusi kafkovskému pocitu odcizení, když mně panorama maker smontoval jedinou cestičku do přesložité křižovatky ve stylu bostonského uzlu, prostě jsem v takové krajině nikdy nebyl, koukal jsem na toho povědomého dědka a tu ženskou, co se zubila vedla něj, někoho mně připomínali a zaboha jsem si nemohl vzpomnět koho, tak jsem to vypnul a šel si zase lehnout, vlastně projet na koni.

Jsem pro koně a rum, to jsou ty pravé chlapské atributy a ne nějaké koukolíkovské dumání o tom, co je v nás z rodičů a co z výchovy, zda ten jediný člověk z rodiny, ausgerechnet zrovna ten, co byste to do něj nikdy neřekli, a navíc ženská, se vykašle na povolání lékaře, které se v rodině dědí už čtyři generace, a jde dělat rukama ke koním. Jenže tyhle touhy nejde potlačit, tahle láska je silnější než ruka tatínkova a slzy maminčiny. Rum si nás vychová a koně dovezou k řece, tak v čem je problém, správně vychovaný koňák se koupá, jen když jeho kůň při brodění řeky klopýtne.

Koně rozeznáváme smradlavé a smradlavé, ty první nosí kovbojové a a zastydlí puberťáci, mají vysoký podseknutý podpatek a jsou dílem štepované barevnými nitěmi, dílem ocvočkované lesklými cvočky, ti opravdoví skuteční a nefalšovaní metropolitní středoevropští vymaštěnci na nich mají ještě nainstalované ostruhy, když navečer jdou na tequillu do baru za rohem, všude plno chromu a niklu aby jako bylo jasno, kdo je kdo, co je cvoček a kdo je cvok. Vždycky, když vidím chlapa (no oni to ani nejsou chlapi, koně nosí puberťáci, i když je jim už šedesát), tak vždycky když vidím týpka v koních a ženskou v kozačkách, říkám si, jaképak to je u nich doma, když se po celodenní štrapáci v předsíni zují, to musí být vůně, na niž se spolehlivě a zodpovědně dá vystavit certifikát, že na sto metrů povalí průměrně otrlého vzrostlého buvola bahenního. Znám muže, kteří by mohli dělat tchořům instruktory.

Na těch druhých jezdí holčičky z high society, když jim ho štolba přivede a podrží nohu k nasednutí, víc o koních nevím, protože už si nevzpomínám na časy, kdy mě jako dítě děda vysadil na koně a já na širokém hřbetu hospodářského zvířete zažíval pocity rozbouřeného oceánu a bál se, že z té výšky sletím, protože ten tvor samozřejmě nebyl osedlán a já se křečovitě držel hřívy. O několik let později jsem ještě párkrát koně vedl nebo vedl pluh, podle toho, co jsem si vybral, tu druhou práci dělal děda, to jsme orali naše pole, než ho dědovi socializmus spolkl, a víc už o koních opravdu nevím, protože koňský salám mně nechutná, jedno však vím jistě, sere mě zotročování zvířat obecně, ať jsou to sloni v Indii při těžbě dřeva nebo koně ve Španělsku specializovaní na vysokou školu, jedno jako druhé je jenom domýšlivost té pitomé opice, co začala kdysi chodit po dvou a zapomněla lézt po stromech.

Pryč s tím tématem, to víte, že bych chtěl lítat k slunci jako Daidalos, ale člověk se musí těšit i z drobností, třeba když mně dobrý kámoš napsal, že až bude mít čas, tak si moje stránky pročte a že se mu líbí, že nestárnu, že jsem se pustil do věcí, kterých se naše děti bojí, tohle jsou ty drobnosti, i když třeba přehnané a možná i vylhané (samozřejmě, nikdo si nikdy nepřečetl knihu a neposlechl skladbu, kterou dnes odložil, že ji přečte, poslechne, až bude mít čas), ale já si ta mému uchu a duši milá tvrzení zaberu pro sebe a už ve mně žijí svůj život, a budu si odteď myslet, že to myslel upřímně a bude mně pokaždé fajn, když si na to vzpomenu.