Stručná úvaha o soumraku specializace.

Ještě za mých studií jsme všichni velmi moderně volali po úzké specializaci a odmítali řadit na růženec svých vědomostí vedle popisu funkce tyristoru filozofy předplatónské doby. Volali jsme po specializaci, která jediná může vést k pokroku. Vedli jsme svatou válku proti zkostnatělým filologům s jejich staromódním renesančním pohledem na svět. Připadalo nám absurdní číst Vergilia a zároveň poslouchat signály družic z kosmu.

Vývoj nám dal za pravdu. Pomalu se upouštělo od výuky jazyků a všech nevědeckých papředmětů na technických školách a naopak humanitní obory se zbavovaly balastu nezajímavých a suchopárných přírodních věd.

A tak jsme dospěli do věku úzké specializace, kdy v laboratoři jeden vědec nerozumí práci sousedově. Kdy učitel matematiky dělá hrubky v češtině.

Už dnes vidíme dopady specializace. Obory prudce expandují, na okrajích svých oblastí konvergují a prolínají, stále rychleji se mění paradigmata oborů. Specialisté se jeden druhému vzdalují, zatímco jejich obory paradoxně se stále více sbližují a kombinují. Jeden příklad za všechny: Bioelektroprotetika.

Stále častěji se setkáváme s nefunkčností produktů úzkých specialistů. Použiju názornou ukázku ze svého oboru: Katastrální mapa je jakýmsi technickým obrazem právních vztahů, které vznikají písemnými smlouvami, vyjadřující projevy vůle účastníků, jejichž nedílnou součástí jsou geometrické plány zobrazující technickou řečí jednotlivé změny. I nastane případ, kdy vyhotovitel vyhotoví plán, který z nejrůznějších technických příčin bez nepřípustných úprav nelze použít. Podle plánu však je zhotovena regulérní listina a regulérně předložena k zápisu do evidence právních vztahů. Tomuto zápisu z právního hlediska nic nebrání, technik jej však považuje za nemožný. A přichází ke střetu právníka a technika, z nichž každý vlivem své specializace dílem není schopen přijat stanovisko svého protivníka a dílem jím pohrdá, protože tuto falešnou hrdost na svůj obor do něj naočkovali specialisté v jeho škole.

Kdyby o té věci rozhodoval jediný člověk, znalý obou oborů, byť méně do hloubky, hledal by řešení jak věc provést. Když však hledají řešení dva lidé, dva takto svým vzděláním oslepení specialisté, dojde zpravidla k havárii celého projektu.

A tak na sklonku svého života přicházím stejně jako ti zkostnatělí profesoři, z nichž jsme si tropili posměchy z jejich okouzlení renesančními mysliteli a kteří jistě v mládí byli radikály jako my, pokorně ke křížku renesance s pomyslným kloboukem v ruce.

Ještěže mají Čechové ve svých dějinách muže, na jehož odkaz mohou plynule navázat a dále rozvíjet jeho syntetické vnímání světa. Tím mužem byl a je vídeňský rodák Jára da Cimrman, poslední nežijící český polyhistor, jehož sté narozeniny oslavíme i letos.