Přítel si pořídil kočku

Teda ne kočku, nýbrž malého kocourka, je to hezky stavěný mourek, vypadá jako by byl počat na vesnické půdě za trámem ale opak je pravdou, honosí se rodokmenem.

Ostrit na oci, na oci, vole, ne na usi!!!Autorem fotky je Mourkuv majitel

Přítel tvrdí, že stál tolik, že mně to ani nemůže říct, protože bych ho zatratil na všechny časy, neboť v dobách, kdy půl Afriky umírá hlady, vyhodit čtvrtinu průměrného platu v této zemi za blbou kočku, to bych mu teda asi neodpustil.

A tak jsem mu rychlostí průjmu odpověděl, aby neztratil pouto s realitou: „Poslechni, nezapomněla se maminka toho tvého mourka s netopýrem? Třeba jí nakecal, že je pilot, co víš, nebo třeba jako průkopnice mezidruhových vztahů si odskočila s fenkem? To by pak rozměry jeho uší vysvětlovalo, kočkopsi je takové nějaké mívají.

Co já pamatuji, mívaly kočky ouška malinká trojúhelníková a ne takové zařízení na paragliding, jakým je vybaven ten tvůj minitygřík, ale možná je vše jinak, asijské a egyptské kočky mívají uši velké v poměru k hlavě, zřejmě proto, aby slyšely nebezpečí přes šustení bambusu ve větru. Uvidíme, jaké mu naroste tělo, pokud bude na dlouhých nohou, je jasné, že je to egyptská chrámová kočka, ta má rodokmen pomalu starší než člověk, to se dá snadno vyzkoušet tak, že mu nanosíš na balkon hromádku kamení a když si do rána postaví pyramidu, je to Egypťan, pokud ale je rozestaví do půvabných rozvalin ve stylu Hamás zabodoval, je jasné, že jeho původ je na Středním východě, nejspíš v Palestině.”

Když jsem viděl, jak tuhne a uvědomil si, že já před nedávnem vyhodil naprosto stejnou částku za dalekohled, který jsem použil zatím dvakrát, pokaždé na balkónu a pokaždé do stejného okna, za dalekohled, který jsem nikdy neměl s sebou, když nade mnou kroužil nějaký dravec a já si chtěl prohlédnout jeho jako lidské prsty roztažená pírka na koncích křídel, už jsem přemýšlel, že si ten zatracený kukr vrazím do auta a budu ho vozit s sebou, abych ho měl po ruce, až to milovnictví přírody zase na mě přijde.

Jenže kdybych ho nechal v autu přes léto, a jakože bych ho tam nechal, protože jak mně nebude viset na předním skle jako fotbalistům miniaturní kopačky a sebevrahům růženec s křížkem, tak za první zatáčkou už nebudu tušit, že ho mám s sebou, mohly by se mu tím hicem rozlepit čočky a přes zimu by zase mohly mrazem utrpět jemné převody transfokátoru, prostě nejlíp je mu u mě doma ve skříni. Čočky zůstávají čisté a čiré, transfokátor přeostřuje jako nový a krytky okuláru a objektivu pevně drží na svém místě. Znáte to, všechny turistické stezky jsou lemovány krytkami objektivů fotoaparátů a dalekohledů, které při časté manipulaci ztratily svou původní pružnost a nedržíce pevně na svém místě, zradily svůj přístroj jakož i jeho pána, svým sebevražedným skokem na zem se rozhodly prožít zbytek svého života v poustevnické pustině a ustlaly si poblíž chodníku.

Ale já si také uvědomuji, že jsem si s pořízením dalekohledu pořídil rovněž kočku, teda vlastně velké množství koček, znáte ty chlápky na pláži, co zajdou až na nejzazší skalnatý výběžek do moře a prdelí k moři zaujatě pozorují v zátočině rozložené kočky. Jen nemám dost vytrvalosti a píle trmácet se až na ten výběžek, já to dělám jinak, já si jdu vždycky koupit to, co se prodává v tom stánku, kolem něhož leží ty kočky nejhustěji. Mívám na konci dovolené zpravidla sbírku plavacích kruhů, plážových lehátek a slunečních brýlí v takovém rozsahu a sortimentu, že bych si mohl zřídit půjčovnu.

Anebo moje nejnovější promyšlená investice, pákistánský ovčí svetr. Celý boží rok chodím v tričkách a polokošilích, i v mrazech pod dobrou bundu postačuje tričko, protože jako majitel vysokotlakého potrubí mám sklon spíše k přehřívání než naopak. Jenže pak jsem ho uviděl, miláčka, byl nádherně chlupatý, s šálovým límcem na čtyři dvojice pořádných dřevěných knoflíků, aby šly zapnout v rukavicích, byl vyveden v decentně vybledlé béžové barvě, když jsem ho spatřil, viděl jsem se jako sir Edmund Hillary (to je také hezké nomen omen, hill je přece kopec) na návštěvě ve škole v Káthmandú, znáte přece ty fotografie usměvavého Novozélanďana. Odnesl jsem si ten produkt několika ovcí a jednoho mykacího stroje domů, složil do úhledného komínku a uložil nahoru na hromádku asi pěti svetrů, které tam smířeny s věčnou tmou žijí svůj poklidný život v komuně již mnoho let. Svetry z ovčí vlny jak známo, koušou jako krokodýli. Prostě se to nedá nosit ale vypadá to jedinečně.

A tak jsem přítelíčkovi řekl smířlivě: “Ale kecám, je krásný a ty fotky se mně také líbí, jen bych snad něco ořízl jinak, ale to jsou prkotiny, hlavně nezapomínej ostřit na oči, to je základem každého portrétu, ostré oči, pokud není neostrost záměrem, ovšem něco ostrého na fotce musí být už jenom pro pocit jistoty, že tak to autor chtěl, ale to zase kecám, sorry, já už jsem takový!”