Ty moje jsou chronometr světoznámé značky a jsou geniální zejména v tom, že k nim je potřeba návod nejen poprvé, ale pokaždé, když tam chceš něco změnit, kdyby to byl jen blbý letní čas.
A víte, jak jsem si to ošéfoval? Protože jak jistě chápete, návod, který potřebujete na Silvestra, najdete až někdy zjara při hledání návodu na cyklokompjůtr, který zase vyplave až v podzimních plískanicích při hledání návodu na elektrickou dečku do postele. A tak abych měl návod pořád při ruce, napsal jsem si těch pár pokynů do textového souboru a umístil na internet.
Stejně jako tam mám seznam léků, které v současnosti beru, protože se mně už stalo, že jsem přicestoval na návštěvu do pro mě dosti vzdálených Čech a zapomněl svůj bílý plastikový přihrádkovač na léky doma v koupelně. Celá široká rodina hrabala ve svých krabicích, čím by mně mohl tak kdo prospět, protože kardiaci a diabetici berou v naší zemi zhruba to stejné, leč já svých léků se nemohl dovzpomínat a tak jsem raději zůstal celý víkend bez nich, spoléhaje na překryt jejich účinku.
Od chvíle, kdy jsem si to takhle zařídil, si mohu hodinky nastavit kdekoli na světě a stejně tak kdekoli na světě můžu zájemci vyjmenovat seznam svých léků jako když bičem mrská. Pokud ho to bude zajímat, natürlich. Leč v dřevních dobách svého života, kdy jsem spoléhal ještě na svou paměť, jsem takových návodů se snažil nosit v palici několik a samozřejmě se stávalo, že některý pravidelně selhal, protože jsem si ho pletl s jiným. Znáte to, je to jako na mobilu, každá značka má ovládací prvky i v takové nejběžnější Té devítce (to zní jako nějaký model pistole, že jo?) vložené pod jinou klávesou, aby se to nepletlo.
A tak jsem pro jistotu v těch zmíněných dobách začínal promyšleně nastavovat na hodinkách budík na silvestrovskou půlnoc den i více předem, abych to stihl. Ovšem nemyslete, že to byl takový snadný úkon a byl za den hotový, to teda jaksi ani omylem. Nastavil jsem si nejprve budík a koumal půl dne, jak změnu uložit, protože se to jaksi nechtělo potvrdit, pak se to už teda jako asi uložilo ale pro změnu to začalo takovým tím protivným pípnutím oznamovat každou hodinu, a když jsem to oznamování vypnul, tak ráno z trucu to zase nebudilo.
Je tam těch symbolů jako když naseje, některé jsou tak malé, že jsem je nikdy neviděl ve skutečnosti, jen v tom návodu, jsou totiž analogovodigitální, takže na ručičky hezky vidím ale na displeji vidím tak akorát datum a den, ty malé blešky symbolů, oznamujících nastavené funkce, jsou už pod moje rozlišovací schopnosti, jak říkají politikové. Je tam i telefonní seznam, který jsem sice dosud nepoužil ale kde mám uloženy (aspoň doufám) takové ty nouzové linky na zablokování platebních karet a podobné nezbytnosti, co visí na každém bankomatu. Také jsem si zřejmě tak trochu léčil mindráčky, když jsem je označil jako nejvhodnější dárek pro pomateného dědka, jakože takové se mně mohou k narozeninám koupit, do té doby jsem hodinky nenosil, prožíval jsem po rozchodu se svou první ženou takové pohodové období, do něhož jsem velmi promyšleně zakomponoval prodej auta, odhlášení pevné telefonní linky a odložení hodinek, byla to krásná zběsilá doba, kdy průměrný rok měl až sto Silvestrů, leč měla své stinné stránky, přesně jako dnešek.
Já teda nosím věhlasný chronometr a můj otec nosil ruské Pobědy, tchán byl větší světák, na ruce nosil Glashüttky a doma na zdi mu visely kapesní Omegy, které se dědily z generace na generaci, těm třicet nebo čtyřicet let denního nošení nic neubralo na kvalitě, ten stroj jsem si mnohdy obnažil (byly dvouplášťové, pod tím vrchním víčkem bylo ještě jedno s rytinou a teprve pod ním bylo vidět do strojku) a rozplýval se nad precizností součástek, přikládal si je k uchu a opájel se zvonivým zvukem strojku.
Asi jste to nezažili, ale staří klenotníci neměřili obsah stříbra na vahách, nýbrž minci upustili na skleněnou desku pultu a podle zvuku určili obsah stříbra, tak já jsem poslouchal stříbrný zvuk kalené oceli, to byl zvuk málo horší trianglu, mám nádherně sejmutý triangl v nahrávce Haydnových Uherských tanců, mnohdy si ty jeho profláknuté melodie pouštím jen pro ten zvonivý tón dokonale sejmutého zvuku jediného nástroje, to je jako byste poslouchali referenční CD pro jediný nástroj, dokonalé, ještě mám jednu desku, vlastně dvě, obě od Polydoru, jednu s analogovou nahrávkou z r. 1966 z kostela svatého Tita v Basileji, tam dává Otto Winter Händelův koncert 306 B dur pro varhany a orchestr, no a ta druhá je Bachův cembalový koncert, tam je to ještě složitější, mám cembalo v mnoha nahrávkách a jenom polydorští zvukoví inženýři se přiblížili na dosah dokonalosti, je pravdou, že je to záznam zvuku nástroje ze sedmnáctého století, mňam.
Vy mě také necháte rozkecat a já si nestihnu nastavit na hodinkách budík na dnešní noc, jestli to do půlnoci nestihnu, tak si mě nepřejte, kecálci jedni!
