„Poslechni si, co mně říkáš!“

Zarazil jsem přítelkyni, když se pustila do popisu své právě uplynulé dovolené kdesi v Tramtárii. Bylo tam moře a horko, jako zasloužilý kardiak nic z toho nemusím víc než nanejvýš týden.

Zaslouzily turista, cestny obcan morskeho dna, se chysta posnidat.

„Tvůj chlap musí mít strašně rád tebe nebo cestování,“ pokračoval jsem, „možná i oboje, protože kdybys takovýhle zběsilý fárplán vybalila na mě, tak bys mě v příštím okamžiku zahlédla na protějším chodníku, jak se zavrtávám do hromady koksu a přikrývám autobusovou čekárnou!“

To je strašidelné, tihle hyperaktivní lidé, ti by se měli zavírat někde v odběrných místech energie a tam by se jim nějakým obzvláště rafinovaným způsobem pouštělo žilou, protože přeměňovat jejich energii například na elektrický proud je neekonomické, nedokážete při nejlepší vůli a sebelepším tréninku překročit nějakých 400 W a o výdrži nemluvě, po deseti minutách takového výkonu trénovaný sportovec blije krev, tak tohle já si myslím o nich, polykačích kilometrů a zážitků.

Zdá se, že je jich všude plno, ale není to tak, já si zpočátku také myslel, že je jich moc, ale není to tím, že by se nějak přemnožili, to je tím, že každý z nich zvládne za den být na pěti místech a tak to připadá, že je jich tolik, naštěstí ne, jsou to pořád ti samí jen svižně migrující, celkem mě to uklidnilo, protože kdyby se měl národ ubírat touhle degenerační cestou, to bych nad ním hořce zaplakal.

Mám jinou známou, asi je to nějaký syndrom, který podvědomě vyhledávám, protože když své známé ženy probírám, mají dosti shodných vlastností, krom samozřejmě ženského pohlaví také tuhle zběsilost v srdci a nohou, jakož i plicích a jazyku. Tahle také kluše životem, a také mluví o hlubokých a niterných pocitech, které však zakusila jen letmo, ona řekne: „To je pohodička, takhle si tu na té kládě na sluníčku poležet,“ a v příštím okamžiku maže do kopce jako Emil Zátopek, ony všechny jsou nemlich ten samý systém, že je pohodička, stačí říct, nemusí se prožívat, to zdržuje, „Pojďte honem, než nám zavřou ještě támhle!“

Trošku to připomíná dovolené Japonců, oni znají velmi dobře cenu svých těžce vydělaných peněz a tak Evropu proběhnou s kamerou u oka a teprve doma v klidu se dívají, kde vlastně vůbec byli, byl o tom kdysi trefně nazvaný film: Jestliže je úterý, musíme být v Belgii, jen to bylo o Amících, tehdy ještě Japonci na dovolené nejezdili vůbec, tehdy byla dovolená prohřešek proti chlebodárci a vnímala se jako projev neúcty.

A další z miloučkých společných syndromů, co moje známé mají, je vedle téhle klusavky také čistivka. Jedna dokonce si po příchodu do práce zuje boty a umyje podrážky, a doma je to vysloveně medvídka mývalka, má ta nemoc v lexikonu psychických poruch své pevné místo a svůj kód, ale o tom jsem myslím už psal, tyhle ženské ani nemohou s chlapem normálně chodit, protože se bojí, že uteče, až ji prokoukne, tak ony uhání životem a uhání jeho, až ho uženou. Normální chlap od takové ženské okamžitě uteče, aby mu pořád rvala povlečení do pračky, ledva si peřiny trochu zaprdí, tak ona mu je vyvleče na sluníčko provětrat, na zabití.

A ještě mně řekni, že si na napití bereš čistou sklenici a ne tu použitou z dřezu a na ochutnání polévky nebereš lžíci z hrnce v dřezu ale z šuplíku a mám tě naprosto jasnou, hospitalizace bez pevného data propuštění, druhé patro, oddělení C, bez vycházek, ráno skotský střik, připoutat na lůžko, v poledne skotský střik, připoutat na lůžko, večer klystýr bez možnosti vyprázdnění a připoutat, pro změnu k horkému radiátoru, po třech měsících kontrola, to by v tom byl čert, aby sis nezvykla na trochu chemicky nekorigovaného živočišného tepla a přirozené vůně zahnívající pokožky.

Já to mám jinak, já necestuji tělem nýbrž duchem, moje cestování v čase a zástava času není zase tak jednoduchá, jak si představujete, vy řeknete „Chrní“ ale já jsem zastavil svůj čas. A ještě jednu metodu na zastavení času mám, píšu si deník, v němž čas stojí na stejné stránce, jako byl, když jsem ty věty psal. Vy si asi nepamatujete své věty, své názory, například z doby před dvaceti lety, já se sebou dost často diskutuju, to je tím, že si nepíšete deníky, vy lidé, co vám stačí žít bez kontinuity, jen dneškem, já mám své názory pořád před očima a žiju s nimi pořád dál, já je zase tolik nezměnil, jen jsem se stal víc pokryteckým.

Už nemám ten ajfr mládí, s nímž jsem každému vmetl do tváře, co si o něm myslím, dnes jsem umírněnější, přesněji ulhanější a neupřímnější, prostě dnes už umím s lidmi žít, když jsem byl mladý, nešlo mně to, pořád jsem cítil potřebu lidi usvědčovat ze lží, dnes jim přisvědčuju, a znovu jim přisvědčuju, když mně přistihnou, že jsem jim tehdy přisvědčoval a oni se dnes opravili a já jim zase přisvědčuju, tak vám teda přisvědčuju, ano, tak je to správné, každý má žít tak, aby měl ze svého života radost, dokonce vám to podpořím citací z Ericha Fromma, napsal něco v tom smyslu, že v umění života je člověk obojím, jak lékařem tak pacientem, jak sochařem tak kamenem.