Pokud by bylo pravdou,

že člověk povstal z opice, musela by tedy opice na počátku svého polidšťování ležet a člověk na ní.

Predmet dole je logaritmicke pravitko. Predmet nahore je pouzdro na logaritmicke pravitko.

Je to týden nebo dva, co jsme se s kolegou přestěhovali do jiné kanceláře. Důvody nejsou podstatné, podstatné jsou klady a zápory uvedené akce. Do předešlé místnosti jsme museli projít jinou kanceláří, temnou nudlí, vybavenou dvojími dveřmi, kde seděly dvě půvabné mladé kolegyně. Takřka při každém průchodu nastala velká potřeba promluvit s nimi slůvko, spočívající v předstíraném zájmu o práci, zhusta se muselo načisto zastavit a slůvek pronést velkou přehršel. Byli dnové, kdy ani přehršel nestačila a muselo se odborností hýřit velkoryse. Dámy mívaly zpravidla připraven problém, který bylo nutno, jak se dnes moderně říká, rozklíčovat. Ať už to slovo je přiléhavé nebo ne, při pohledu na velmi odvážné až ďábelsky udatné výstřihy rozkošných kolegyněk, začala v nás hlodat neodbytná představa klíče, otáčejícího se v zámku. V obou slova smyslech, prosím.

Dnes máme kanclík o poznání menší, o to útulnější, ale hlavně se do něj vchází z chodby a tak nemusíme ztrácet čas řešením problémů, které by jistojistě nenastaly, kdyby osazenstvo obou sousedících kanceláří bylo stejného pohlaví nebo bylo citlivě spárováno. Proč ale o celé té transmutaci píši? Stěhování slouží k vytřídění materiálu, který je nutno přemístit. To vyplave zbytečných věcí! To jste neviděli! Ještě před pěti lety naprosto nezbytný návod k ovládání dnes už nepoužívaného programu, zvíci velikostí i aktuálností obsahu Bible kralické. V hrníčku bez ouška jakési prastaré odznaky, velikánská injekční jehla, vedle skleněná miska na tření tuše, dva kousky letité čínské třecí tuše, logaritmické pravítko systému Darmstadt, skautský opasek se známým odznakem Buď připraven!

Obálka s památečními péefkami od lidí dávno zesnulých nebo zapomenutých, prázdné pohlednice s motivy velikonoc nebo MDŽ, zažloutlý papír je opatřen šedesátihaléřovými známkami, zdá se, že jsem byl opravdu připraven. Dva prastaré nože, tupé a nepoužívané, protože jeden měl čepel příliš úzkou a druhý příliš širokou, oba se doma vyřadily ze sad, ale protože byly velmi zánovní, odnesl si je starý křeček do své sluje. Nedalo se s nimi svačit, z toho úzkého všechno jídlo spadlo, druhý unesl jídlo ale nevytočil se v jablku nebo hrušce. Co blbnete, proč mít dva nože, nejsem buržuj, přinesl jsem si z domu třetí a ten používám na všechno. Racionalita a skromnost!

Kdysi pradávno jsem vyrobil z prázdné konzervy a kusu silného plechu podstavec na tužky, prostě obé provrtal, sešrouboval k sobě a natřel krásnou zelenou barvou. Bylo to v době, kdy v krámech nebylo nic hezkého a účelného, tohle mně sloužilo až do revoluce a ještě myslím i nějaký čas po ní. Dnes mám na stole plastikový víceúčelový pořadač na kancelářské potřeby, protože ten můj „hand made“ by dnes mně byl pro všechny ty zvýrazňovače a pera malý. Krásná zelená to byla, krásná.

Klubko voskovaného špagátu, vhodného na výrobu svící, cívka s vlascem!!! Povězte mně, nač má úředník v šuplíku pětadvacítku vlasec z roku raz dva? Pár klíčů na kolo a šroubovák pochopím, i když jsem rukám dal dávno slib, který zodpovědně plním, roličku toaletního papíru chápu rovněž, i když se nestalo asi pět set let, že by toaleta nebyla opatřena touto nezbytností. Stejně tak kartáček na zuby s letitou pastou.

A tak vlastně jediné místo, kde má uklízecí a vyhazovací vášeň se zastavila, je šuplík třetí od vrchu, kde mám železné zásoby. V temnotách tam dlí kokosová pochoutka Margot, jakési polské perníčky, které nejsou bůhvíco ale mají solidní poměr cena-výkon, a jako diamant Kooh-i-noor kraluje tam načnutý pytlík polských krówek, které prostě miluji a musím mít. Možná bych se zdržel sexu, možná bych se zdržel alkoholu, ale diabetici se bez krówek prostě neobejdou, kdo tvrdí opak, v hrdlo lže!

Jsou lidé, co využijí stěhování k vyhození spousty neužitečných krámů. Patřím mezi ně, vím co se sluší a patří a vím, jak uchopit takovou příležitost za pačesy. Kdysi nám doma na vesnici povodeň přinesla asi 80 cm bahna na dvůr, protože jsme bydleli pod družstevním lánem, kam ti umělci jednou nasadili kukuřici s mělkým kořenovým systémem, tak ji i malý déšť spláchl a nám rostla za králíkárnou ještě po dva další roky, buldozerem jsme museli nechat vyhrnout bahno ze dvora.

V místnostech bylo tak víc než půl metru vody, posloužilo to k tomu, že se vyházelo 80 procent veteše ale za pár let to tam bylo zas, nasnášely se kostny z půdy, vyřezávané almary z komor, a zase se do nich ukládaly pitomosti, člověk nepřerostl své období sběrače, každý snáší jako mravenec a hromadí kupy nepoužitelností, aby je další generace s proklínáním likvidovala, povodně slouží jako katalyzátor těchto úklidů a jako připomenutí, jak málo toho člověk opravdu potřebuje. Kdy zjistí, že nepotřebuje krom páru hadříků, auta, ledničky a jiné bílé elektroniky, páru skříní hadříků a dvou velkých knihoven prakticky vůbec nic.

A tak i já u příležitosti toho velkého stěhovacího třesku jsem nemilosrdně vyházel všechny šanony se starými spisy a vyhláškami, předpisy a zákony, abych měl konečně místo na své drahocenné sbírky nefunkčních propisek, zalomených tužek a knoflíků od košilí a kalhot, dávno zpopelněných. A každý rozumný člověk by to udělal stejně jako já, velký LHÁŘ!