Piš, jak slišíš!

Slyšel jsem, že se mají pravidla českého pravopisu upravovat na systém “piš, jak slišíš,” já tedy osobně si myslím, že to nepřinese víc než „piš, jak šílíš.“

Sofar askenazskych ziduWikipedia

Rozhlédnu-li se po blozích, začínám nabývat dojmu, že u předkladatelů tohoto zákona vedle technokratických ignorantů mocně zalobovala spisovatelská, novinářská a třeba i blogerská lobby, ale to také může být jen takový povrchní dojem nezasvěceného. Jsou mezi spisovateli, novináři a blogery i lidé, kteří píší jak dobře, tak správně. A navíc mají k ruce korektory, alespoň bych si přál, aby měli. Ale ruce na naše srdce, milí blogeři, je nás pořád hodně, co se hrubkám neubráníme. Kdysi jsem čítával cizí věci, ne snad že bych byl té naivity a hledal v nich něco, co není v mých textech, to nikoli, při vší skromnosti, ale nechal jsem se zlomit ke lži a vyslovoval soudy o kvalitě těch textů.

Zpravidla jsem těm lidem říkal: “Dobrý, vole, dobrý, to si sedne, nadání tam je, teďka už jen dodat a udržet atraktivitu témat a pravopis, jinak už to má všechno, co to potřebuje!“ Ti lidé byli tak zaslepení, že ani nepostřehli ironii v mých slovech. Možná se jim líbilo, když jsem je učil přechodníky. Říkával jsem jim: “Muž sekaje sekerou a klna zpěněnými ústy, narazí si palec. Žena, sekajíc trávu a pějíc podmanivou dumku, ohrne si pro pohodlí při práci sukni k pasu, oba, setkajíce se u lesa, sekají jako zběsilí, a zapomenouce na ochranu, riskují nechtěné těhotenství.

Všímáte si, jaký hokej máme mnozí z nás v přechodnících? A to jsou zde obzvláště rafinovaní jedinci, kteří do svých textů hrubky zavlékají záměrně, doufajíce ve své naivitě, že tím zakamuflují neznalost a nejistotu v pravidlech.

Když už jsem vzpomněl ty přechodníky, miluji je pro jejich schopnost minimalistické výpovědi, například takový přechodník "jda," slyšte: Jda přes naše ústřední centrální a odhlédna od Mariánského jediné náměstí, zjistil jsem, že zase už tam nějakou chvíli nebude k žití, zvukaři tam staví aparát nějaké avantgardě, která má za to, že k vystoupení na veřejnosti postačí odvaha.

A park, do něhož jsem z náměstí zběhl jako bázlivý vojín před lítou řeží, v němž v létě potkávám sebevědomé a družné veverky, dnes osiřel a svlékl své listí, mé veverky, které mě cestou vždy doprovázely, už raději nesestupují ze stromů, aby je někdo nepozvracel, a tak raději k jiné Veverce, co má poblíž novou a pěknou hospodu, obé jsem shledal nadmíru půvabným, Veverku i její hospodu, budu muset nasadit svého milého černého velkoklobouka a zajít k Veverce na pár veselidel. Nedávno jsem si četl o klobouku jménem Tobiáš starého pana rady Dyndery v Poláčkově Hostinci u Kamenného Stolu, no co se divíte, píši podle současných pravidel, panu Poláčkovi tehdy stačilo velkých písmen o jedno méně, byla tehdy pravopisná pravidla skromnější, a tak se mně vybavily verše: Míval jsem klobouk / leč klobouky pomíjejí.

Moc se mně líbí vazba „klobouky pomíjejí,“ je stejně krásná jako některé Poláčkovy výrazy z hebrejštiny, ostatně, když se ti nechce učit německy, nauč se jidiš, od toho už je jen krůček k němčině, mně se líbí "máte moc chucpe, zdá se mně" nebo "takovej šnorer mně bude něco vykládat" ale pro mě osobně vrcholem je velmi moudré : „Rebe, co je to šófar?“

"Šófar je takové .. éé no, jak bych to řekl, přece ... hmmm, prostě šófar je šófar!" (šófar je pastevecká trouba, primitivní hudební nástroj, kdyby snad někdo tohle téma shledával poněkud odtažitým)

A s tou troubou se mně vybavila docela hezká písnička Laury a jejích tygrů, má paměť reaguje i na zvuky a snižcový pozoun nebo baryton sax mně v některých spodních polohách zvuk šófaru připomínaly, vlastně celá jejich muzika z období třetinové šou tomáše tracyho, takové šťavnaté kousky, bral mě syrový hlas Martina Pošty, z něhož kapala krev a sperma, tajemná k nepříčetnosti rajcent Janička Amrichová, jejíž drobná postavička úžasně kontrastovala s obrovským barytonem na krku, i když na něj celkem nic nezahrála, podívaná na tu kombinaci muzikanty vzrušovala víc než striptýz, a smyslná wild black orchid Ilona Csáková, než se jí zachtělo jít středním proudem, tehdy měl pan Šůcha velmi šťastnou ruku a vymáčkl z těch do té chvíle bezejmenných figur vysoce kvalitní profesionální výkon, byl jsem tehdy na nich a líbilo, moc líbilo, nevím jak dnes, ale před těmi dvaceti či pětadvaceti lety to byl načisto bonbonek.

A víte, co jsem si uvědomil? Že nějak nemám zafixovány nějaké konkrétní bonbony z dětství, spíš až cigarety a jiné zakázané ovoce, vzpomínám si dost matně, že otci chutnaly želé kostky, které občas přivezl, nijak zvlášť mě nebraly, já byl spíše na čokoládu, tu jsem vyžral ať byla schovaná kde chtěla, myslím třeba vánoční kolekce a tak, ale to už jsem byl větší, u nás se dost peklo doma, prakticky pořád byly nějaké buchty, které se jedly k polévkám (sladké, ovocné, dnes bych to asi neuměl ale tehdy to bylo normální), v neděli matka pekla pravidelně nějaké zákusky nebo aspoň nějaký sváteční koláč, ovoce byly tři … no plný sklep, a tak toho doma bylo tuny, opravdu si nějak nevybavím nějaké stěžejní bonbony z dětství, možná ale si už nepamatuji, těžko říct.