Pár slov o tom, jak ve mně vysychá žíla tolerancia.

Já si pamatuji ze školy skoro všechno z předmětu zvaného snášenlivost ale jedno přece jen ne, dívat se na filmy v TV, to já neumím i kdybych ze sebe vykutal všechno tolerancium, co mám, z filmu mám půl, ba méně, TV jsou jen hýbací noviny, na dobré filmy se přece nedíváme proto, abychom věděli o čem to bylo stejně jako nečteme verše proto, abychom se dověděli, jestli se nakonec vzali, dívat se na dobrý film v TV, to je jako bych si Apassionatu pustil coby kulisu k vaření všednodenního bramborového guláše.

Pan Ladislav Pecháček kdysi napsal, jestli cituji správně, že přijímat myšlenky, umění a krásu prostřednictvím televize je jako poslouchat Devátou po telefonu. Už skoro nechodím do kina, protože mě tam ruší diváci, kteří se mezi sebou baví a šustí, zvoní jim mobily a smějí na špatných místech, mládí ostentativně dává najevo, jak je nad věcí a my staří utíkáme z bia rozladění.

Doma si filmy také málo přehrávám, protože mě tam ruší to prostředí, kde se pořád něco děje, to se na něco díváš a odněkud zazní pes nebo dítě, vrtačka nebo sportovní výfuk, je to skoro, pravím skoro, jako když si dospívající mladý muž přivede poprvé domů svou dívku. Pozdě v noci se všichni uklidí do ložnic, oni se konečně pustí do horečného rozechvělého milování a při náběhu na orgasmus se za dveřmi po decentním odkašlání starostlivá maminka zeptá, jestli si k snídani budou přát rohlík s máslem a sýrem nebo paštikou.

Já osobně se tedy pro jistotu zamykal ale za dveřmi jsem ji míval, uznáte, že to významné pokašlávání a utírání dávno vyleštěného zrcadla v předsíni nebylo zrovna sexuálně inspirativní. Ještěže v mládí jsem byl tak přezíravý a bezohledně lačný, přesně takový, jak to dnes u mladých nesnáším. Když o tom tak přemýšlím, kdoví jestli jsem mamince nedláždil cestu do hrobu svými slovy a činy, které nebyly vždy v souladu s jejím světonázorem. Jako dítě jsem býval pravidelně inzultován a to jak její rukou, tak velmi různorodými a mnohdy zcela absurdními součástmi vybavení kuchyně padesátých let minulého století.

Moje matka byla chabrus na srdíčko, ostatně jako dnes já, měla to s mou výchovou tedy velice obtížné, často svého milovaného synáčka nemohla za účelem ruční výchovy dostihnout, protože tento měl velmi pochopitelně zpravidla podstatně rychlejší start na míč a její korpulentní postava se hodila spíše k silovým sportům. Tehdy vmžiku vypočetla trajektorii a vyslala za mnou metlu nebo jiný předmět domácí potřeby, který zrovna byl po ruce, v naději, že tento mně pádně vyřídí její odlišný názor na mé předešlé konání.

Ne, už se na filmy takřka nedívám, hudbu poslouchám prakticky už jen do sluchátek, je to intimnější a protože jsem jako každý obstarožní bigboš také už tetřev hlušec, musel bych jít s kolečkem volume hodně doprava a to by vypadalo v mém věku, že už mně teda prdlo v kouli načisto, aby se z pokoje bezmála šedesátiletého kmeta ozýval bigbít z dvousetwattových beden. I ta sluchátka dojdou uplatnění poměrně málo, už si užívám převážně ticha, které je stále vzácnější, všichni kolem sebe permanentně šíří hluk, mají puštěné nějaké rádio, mluví nahlas, popiskují si, prozpěvují, zkrátka domáhají se pozornosti okolí seč mohou, ale já jim svou nedám.

Teda vlastně jakého ticha, žádné ticho nemám už tak hluboké, jako jsem míval za mlada, takové to ticho, kdy slyšíte jen šumění vlastní krve, někdy se zaposlouchám do svého pravého ucha, mám tam nějakou chronickou otitis nebo co bych si tak diagnostikoval, a ta mně píská svou monotónní melodii, z níž si to méně odolné povahy dokážou i hodit, já ji mám rád a někdy si v ní docela i najdu jakési zvrhlé zalíbení.

Pozornost však je u mě vzácné koření, už se soustřeďuji stále více do sebe, naslouchám svým melodiím a sleduji své filmy, polemizuji s nimi, nechávám je v sobě rezonovat, až to začíná vypadat, že takřka nepotřebuji podněty zvenčí, že mám uvnitř takové bohatství podnětů, že by jinému stačily na dva životy, a to jsem se nepustil  do hloubi svého diluviálního duševního pralesa, kde bloumám po jungovských krajinách mýtů a snů. Ale chce to trénink, přátelé, zjistil jsem, že když se fantazie nechá poflakovat, zleniví stejně jako dvojhlavý sval pažní. Musí se na vlastní představivosti pracovat tak usilovně, že někdy z toho hlubokého niterného soustředění a usebrání procitnu a kalendář už ukazuje jiné datum.