Pan doktor nebo docent Chocholoušek.

Už si přesně nepamatuji jeho akademickou hodnost, prostě pan doktor tvrdí, že kdo má chuť byť na jediné pivo denně, má návyk a je potřeba ho léčit třeba násilím. Takže drahý občánku, máš návyk a budeš léčen násilím, totiž neustálým zvedáním ceny tvé státní drogy, slabochu!!!

A to já nemusím mít pivo každý den, já si jednou dvakrát za týden vypiju svých deset nebo dvanáct a pak celé ty dlouhé dny mezi jednotlivými požitími přísně abstinuju, takže podle pana docenta Chocholouška nemám návyk, i když mé okolí včetně toho nejbližšího tvrdí, že jsem takzvaný kvartální alkoholik, u něhož kvartál trvá stěží týden. S chutí se jim vždycky vysměju, jak chcete dát na laiky, oni v tomto oboru nemají žádné oficiální vzdělání, vychází jen ze své bohaté životní praxe, a to jak jistě uznáte, není relevantní vzdělání, docent Chocholoušek je nejen uznávaná kapacita v oboru, ale je to také můj člověk, to se zase spolu vožereme.

No ale představte si člověka, který by nepil. Jak by se mohl při zachování zdravého rozumu vypořádat s přijetím atributů téhle zběsilé kýčovité fragmentární doby, jak by mohl bez těžké duševní újmy přijat vnímání vývoje práva s absencí jakékoli sebemenší kontinuity, jak se dnes ze dne na den rodí. Přemýšlejte u grenadiny nad tím, jak je možné, že v době své základní vojenské služby, ze zákona povinné, pohraničník pod přísahou plní své povinnosti a za zadrženého či nedej bůh zastřeleného narušitele přísně střežené hranice dostane odměnu a za deset let ho tentýž soudce odsoudí za totéž, jak se říká, „na tvrdo.“ Tahle doba už není schopna vývoje, naše civilizace překročila svůj zenit a začíná upadat.

Dost na tom, co se všechno dovíte u piva od lidí, kteří se neopíjejí bezdůvodně jako my standardní pijáci, lidí, kteří se opíjejí z jednotlivých důvodů, takoví ti, co si někdy řeknou: „A už toho bylo dost, jdu se sežrat!“ Já jim v tom ušlechtilém snažení rád pomáhám, protože tihle, když na vás vychrlí své trable a vy je pustíte druhým uchem ven, mají sklon ve své nezkušenosti poroučet vám nezvyklé a drahé nápoje, které byste nikdy za své drahocenné zlaté a stříbrné penízky, dětičky vaše, neochutnali. Já to vnímám jako odměnu za vyslechnutí zpovědi, jako nějakou formu rozhřešení, a necítím se při přijímání této obětiny nijak podle. Posuďte sami, obětavý organizátor vám u stolu skučí, že metropolitní kulturní počin dostává od státu větší dotace než jeho regionální amatérská akcička, sakra, neslyší ta slova nebo nezná jejich význam?

Pohraničí, školství a kultura v regionech jsou, byly a budou vždy více synonymem asketického sektářství než velkosvětské rozmařilosti. Festival ve velkém městě je žranice obchodníků s celebritami, kde se upečou další kšefty, zatímco na oblasti se sponzor hledá s lucernou za bílého dne. A tak vás napadne, jestli ten chlap náhodou nemíří do politiky, prásknete se do čela: „To je jasné, moc bych se divil, kdyby tam neskončil,“ Jakmile se objeví v regionech ambiciózní kritik a schopný organizátor, skončí po nějakém čase jako průměrný bezejmenný lhář v politice, ředitelé kulturních institucí prolézají venkovské zadky, aby jejich ze země vydupané „smysly života“ přežily, umění a politika, to je věčné téma, ještě by se slušelo upřesnit: peníze, umění a politika, v jakémkoli pořadí. No poslyšte, tohle když posloucháte hodinu, tak si toho Jacka Danielse zasloužíte, o tom žádná.

Nikdy jsem nebyl nějak výrazným zastáncem dobročinnosti, přispěju pravidelně menším obnosem, ale to je tak zhruba vše, necítím výraznou potřebu se angažovat, ani v romantickém mládí jsem neměl touhy odjet pomáhat do postižených oblastí, ani dnes, v pokročilém věku, netoužím například po roli sponzora zvířete vězněného v ZOO, jak jsem si všiml jmen politických a uměleckých celebrit, které za mrzkých pět či více tisíc ročně (srovnejte s cenami reklamy) mají umístěnu vizitku na místě, kudy projde za sezónu půl národa, příslušníky nám nesrozumitelně mluvících etnik v to nepočítaje.

Ano, jsem sobec a pecivál, jediné, nač nejsem líný, je sběr informací, ale to se velmi krásně dá dělat vleže, ale i na ty čundry jsem jezdil v posledních letech sám, i kamarádi mně byli na obtíž, protože se těžko dva shodnou v názorech na tu spoustu podnětů, které společné vnímání situací přináší, proto i dnes vyrážím převážně sám, do přírody, do hospody, tam si dokonce nosím sluchátka abych neslyšel ty žvásty kolem, já vím, „tak tam nelez,“ zní rada, ale když mám rád pivo, a taky tu atmosféru, jen ty kecy kolem mně vadí, ale víte jak to moje matka moudrá příroda vyřešila? Jak si trošku líznu, jdou sluchátka do pouzdra a pak už jsem jeden z nich a vévodím tomu, ba přisazuji si v tom všeobecném a všeobjímajícím láteření, to je ta pravá dialektika!