Pán češe třešně.

„Co tam na tý bříze trháte, pane ?“ „Sem tam nějaké jablko, sem tam nějakou hrušku.“ 

Přivedly mě reakce některých čtenářů (znáte to: „A co tím chtěl autor říci?„ nebo „A další zbytečný příspěvek!„) k zamyšlení. Ani ne k zamyšlení na téma proč píšu, to je jasné, je to svého druhu duševní relaxace a také každodenní návyková dávka psychohygienická. Já však se zamýšlel, jak je možné, že se z mých textů někdy vytrácí srozumitelnost. Chápete, neumím si představit mysl, která hned nevidí třeba sebeabsudnější obraz jasně před svým duševním zrakem.

Přece když čtu a není to naprosto převratné a objevné odborné pojednání v denním tisku stran výskytu kapesních zlodějů v supermarketech nebo podle názorů blízkých našim politickým kruhům zcela nezbytná vyhláška o omezení zvukových projevů jako je mlaskání při jídle ve veřejných prostorách, takže když čtu takový volný text na libovolné téma, ale co téma, vždyť ten text nemusí mít parametry scénáře, to se jen řadí obrazy za sebe a je to jako bych viděl nějaký film. A to že každý může vidět svůj film, je pro mě tím důvodem, proč psát právě tak, aby každý viděl. Anebo si promítl film, co ještě neviděl, protože ho zatím nenapadlo, že takový existuje. A najednou jeden čtenář nic nevidí. Je ta závada ve mně nebo v něm?

No ale pak ta úvaha vedla dál. Co kdybych někdy mimoděk napsal text, kterému bych nerozuměl já sám? Řeknete: „Proč psát text, v němž se nedokážu zorientovat?“ Ale to je jako „A proč vůbec psát?“ Proč vůbec psát, když každý druhý odstavec bude končit otazníkem a každý první třemi tečkami, proč psát, když moje otázky už dávno někdo vyslovil a mnohokrát je někdo zodpověděl, mohu z toho mít pocit, že mlátím prázdnou slámu, když se pustím do strachů a nočních můr, do bolestí a depek. Vždyť lásku přede mnou už kde kdo popsal, zamilovat se člověk za život stihne mockrát, chlapi skoro obden, zatímco zbláznit nebo umřít stačí pouze jednou, s velkým štěstím dvakrát.

No a pak mně to došlo, právě na té lásce jednou dvakrát za život. Je to můj život, který mám rád a který tak zevrubně popisuji a jak známo, lásky jiných jsou nám nepochopitelné. Nikdy nepochopíme, co na té protivné chamtivé můře ten jinak docela normální chlap vidí, anebo čím tu krásnou babu uchvátil takový vůl, vstřícný a sympatický asi jako jezevec. A tak raději popisuji omleté radosti než neotřelé bolesti, a navíc, já neumím tak hezky skučet jako někteří básníci, já když jsem byl býval takhle nešťastně a platonicky zamilovaný, tak jsem chrlil nadržené a přetékající básničky o jejích podpažních jamkách, o zákoutích srdce, o stráních nahoře u lesa, jen sem tam jsem se dopustil věcí jako „Doktore, nikdy se trpčeji nežilo / doktore, já jsem Debureau.

Leze na mě jedna známá Chřipka, a tak jen její zásluhou jsem pořád chcíplejší a chcíplejší, celý víkend jsem proležel, impregnoval se Paralenama, čajem s citrónem, to byla krása, jako bych slyšel maminkovské láskyplné hartusení: „Ty být ještě dítě, tak ti tak naflákám, že se nepoznáš, nemáš v sobě kouska discipliny, chodíš jako debil v zimě s krátkým rukávem, ve čtvrtek, když už jsi věděl, že na tebe něco leze, měl jsi být doma a ne ještě o půlnoci v hospodě po čtrnácti pivech za zpěvu písní zpustlých lodníků si dát nejméně tři rumy a řvát jako pardál (jako by mohl pardál z výběhu)! A prý byl problém tě udržet na chodníku, říkal Franta!"

Víte, že na tom něco bude? Budu muset promluvit s městským architektem, co blázní a proč nechává tak rozmařile na jedinou noc chodníky přeložit jinam, než jsou přes den, navíc tak humpolácky a křivolace, vždyť je to donebevolající plýtvání prostředky z městské kasy, a to mám neodbytný pocit, že se mně to stává častěji, alespoň podle obsahu ranních svodek.

Tak se tu miláčci mějte a uzdravte se, já jdu dále přecházet, já vím, že je to nebezpečné, já vím, že zvláště v mém věku, já vím, že s tolika rizikovými faktory, ale mohu vám k tomu říci jenom jediné, právě snědl jsem sardinky Pikant od jedné místní firmy, kterou nemohu jmenovat, no snad mohu naznačit, že jí pro penízky za reklamu šaškuje sám pan valašský král, tyhle sardinky pro tu firmu vyrobili v Maroku, a byly po čertech dobré, doporučuji, snad vás otevírání uzávěru easy open nezasviní celé jako mě, scénka tak akorát pro youtube.com nebo stream.cz. V tom není žádná zlomyslnost, já jen si přeji, abyste si život užili, a když se vám to podaří jako mně s tou titěrnou konzervičkou, tak vaši milující bližní se umlátí smíchy, až si budete servírovat malé nevinné rybičky na čistý talířek přímo z podlahy pod kredencí.

Ale abych to nějak uzavřel a zesrozumitelnil, takže když můj text zní, jako by se mnou nebylo všechno v pořádku, tak to se mnou v pořádku je, protože já si píšu pro radost, až mně to přikáží jako arteterapii, budu popisovat den v ústavní zahradě, ale na to je ještě čas, pokud ovšem ti hajzlíci soudní psychiatři a doktoři, vychovatelé a psycholožky, mně nepředepíší léčbu prací, protože vědí, že slintat na papír a ještě tím provokovat ty chudáky kolem, nevyrovnané a rozléčené, to by se jim mohlo krvavě nevyplatit, nu což, uvidíme, prostě uvidíme, jak si se mnou poradí.