zvrhlíci je prý jedí i jako hlavní jídlo, s takovým bych si nepodal ruku, to bude něco jako bílá košile, člověku v bílé košili nevěřím ani pozdrav!“
Takhle jsem kamarádovi odpověděl, když se mně svěřil, že přijal pozvání jednoho svého kámoše, no kámoše zrovna ne, je to prý takový ten příležitostný manžel jeho kolegyně, jak se dneska někdy praktikuje, někdo holt upřednostňuje zrovna tenhle druh vztahů, já je pravda nadvakrát nemusím, já nějak neumím chápat tak subtilní pojmy jako je půlroční láska na celý život, ale proti gustu žádný dyšputát, jak se říká, prý mu ten prapodivný chlap udělá palačinky. Naučil se je smažit minulý týden a prý ho to děsně baví. Vždyť říkám, je divný a nevěřil bych mu, když někdo se učí vařit jídlo, co mu chutná, až v takhle pokročilém věku, je to zvrhlík a je podle mého názoru schopen i vraždy, dal bych si na něj pozor.
Říkal jsem mu, ať toho chlápka přivede k nám do univerzity, že kolektiv u našeho stolu v koutě by na něj mohl mít lepší vliv, než léčebna, z níž ho k té jeho kolegyni o víkendech pouští na vycházky, přece normální chlap nebude dělat palačinky, vždyť to je jako prznit malé děti, cmundu prosím, opékačky s česnekem beru na milost a jsou chvíle, kdy nad ně nemám, ale palačinky, se šlehačkou, vanilkovou zmrzlinou a horkými malinami, to promiňte, to jaksi ne.
A kdyby se nechtěl nechat poučit, tak my se rádi pobavíme pohledem na pitomce, který si nepochutná na obyčejném bezmasém bramborovém guláši (kde jste dnes ve špekáčku nebo kabanosu viděli maso?) než na těstovinách se žampiony, olivami, tuňákem a parmazánem a podobných zvěrstvech, co ten pomatenec vařívá, když se nakazí něčím z televize nebo z babských časáků.
Hele, já ti poradím mňamku, bezpracnou a jednoduchou, tu ho naučíš, ať mezi nás nepřijde jako úplné holátko, řekni mu: „To vezmeš tu nejobyčejnější uzenou rolku, co bývají v supermarketech v akcích, třeba takovou tu, jak je v síťce, s krůtí nemám zkušenosti, ale nemusí být také špatná, viděl jsem na jednom obchodu také nápis „Krůtí prsa,“ no musím říct, že zvenčí to vůbec nevypadalo jako moravský SM salon, spíše jako úplně obyčejné řeznictví.
Ale abychom pokročili, já mluvím o vepřové rolce. Když to dáš vařit, není to dobré, všechna ta rychlosůl, ten sanytr, se z toho vyvaří ale kupodivu ani polévka z toho není dobrá, zůstane ti kalná našedlá polévka bez vůně, bez chuti a mastných ok, maso jakbysmet, zkrátka stojí to za velké nevonné, už to maso není naložené v láku a vyuzené v komínu jako kdysi, tohle je všechno jen jako, maso jakoby uzené, chlapi jakoby chlapi, však to znáš.
Tak jsem kdysi zaexperimentoval a upekl to, od té doby to jíme jenom tak, nakrájím tu rolku na plátky tak 1,5 až 2 cm, pokladu na pekáč, trošku másla, trošku vody, upečené je to maso furt ještě dost dobré, jíme to obyčejně s bramborovou kaší a čalamádou, a když na pekáči zůstane té šťávičky dost, tak z ní udělám excelentní uzenou polévečku, takovou žluťoučkou s mastnýma okama, dám tam buď krupky a brambůrek, nebo docela jen tak narychlo krupicové nočky, takové nadýchnuté, měkkoučké, kdo tady tvrdil, že vaření není jako psaní veršů?
S tou polívečkou jsem si vzpomněl, že ji vařívám i z láku ze zavařených klobás, to vám ve sklenici zůstane takové žlutě a oranžově nahnědlé sádlo, já mu říkám mulatka, a pod tím je takový ten sulc, co chutná jako mana, nektar a ambrozie dohromady, tak z toho také páchám uzenou polévku, jen do toho ještě napřed podusím na té mulatce plátečky mrkve a petržele, tuhle polévku když vařím, tak si vždycky vzpomenu na maličké vyuzené a vysušené lebky, pověšené jako trofeje v příbytcích afrických nebo snad australských domorodých bojovníků.
Můj děda, vždycky když se nadlábl k prasknutí, pohladil si spokojeně břicho a prohlásil: „Zarovno hladnýma do večera vydržím!“ Tak co, kdopak se k nám hladovým a lačným, co taktak dočkají večera, přidá? No nehlaste se všichni, stačí když zvednu pařát já.
Sebekriticky přiznávám, že jsem se zase opil jako zvíře, pane profesore, a to mívám ráno strašné hlady, a když mám hlady už večer, to je ještě horší, to mám problém neokukovat mlsně lehce prorostlé ženy a nepředstavovat si poněkud morbidně, jak ty kýty mám položené na stole, kde se je chystám vykostit a naklepat, poslouchal jsem při té představě Claptonův Unplugg s těma jeho vychytávkama jako Layla nebo Alberta, a také jsem tam vsunul Cohenových Ten new songs, jak tam bručí o tom, že láska leží of thousand kisses deep, popíjel jsem to své piviště a přemýšlel o tom, že by už bylo zase jednou na čase změnit žánr a namísto přízemních keců o žrádle poplodit něco poezie a napsat báseň, leč jsem-li hladov, myslím toliko na jídlo, a jsem-li syt, mohu psát tak akorát o tom, jak mě nic nenapadá.
Verše o tom, jak mě nic nenapadá, to je zvláštní, jazyk umožňuje napsat mě i mně, napadlo mě a napadlo mně, utajený podmět to způsobuje, no a tohle se mně líbí, to by šlo napsat do nějakého textu, dokonce se vyjádřit v řeči vázané, v každé strofě popsat tisíc náznaků a reminiscencí na nějaké jiné zběsilé téma a na konci každé sloky napsat, že mě nic nenapadá, ale tahle myšlenka hbitě uvolnila místo dalším a ty zase se ihned po anglicku vytratily, aby se mohl vytvořit ten správný průvan v hlavě, kvůli kterému chlastám.
