Oteplilo se sice

Ale ještě není počasí na zamilovávání, až bude pěkněji, až bude jaro, až se bude dát jít do lesa s oprátkou v ruce bez nebezpečí, že se člověk nachladí.

Flamengo, kapela co naucila nekolik generaci cist verse.

„Znáš to,“ vzal jsem přítele kolem ramen, jakkoli to nedělávám a sám nemám rád, když se mě samotného někdo dotýká při rozhovoru, ale tentokrát jsem se přemohl a objal mu ramena, protože jsem viděl, jak jeho ego hroutí a propadá samo do sebe, jak zpívá pan Kainar „a vesmír do růže se úží,“ jeho ego už připomínalo malou posmrkující hvězdičku na samém konci vesmíru, tak jsem cítil potřebu ho potěšit: „jak my dopadáme, zamilováváme se krásně, ale ty konce, jdeš se někam do lesa pověsit a ještě se nachladíš, a tvoje dušička aby si ještě pod křídlem do nebe nesla aspirin.“

Ale já musím začít od Adama, jak k tomu všemu, že se přítel ztratil v sobě samém, došlo. Ale začal si on, kdysi jsem objevil v mejlu zprávu: „Co bys říkal, kdybych tě zaměstnal, kdybych u sebe na stránkách zřídil rubriku - Poradna? Najal bych pár odborníků, přidělil jim falešnou identitu, každý z nich by si mohl vybrat a napsat krátce proč a v čem je dobrý, a lidi by mohli posílat dotazy, maximálně jeden měsíčně na osobu a poradci by si vybrali, na co chtějí a nechtějí odpovídat, jak, by bylo také na nich, co říkáš, uženu tě? Slíbil bych ti mladé tělo nebo staré utopence, ale víš jak odměny kazí charakter!“

A já mu tehdy odpověděl stručně: „Se mnou je to složité, jednak mě každý okamžitě pozná podle stylu, jednak bych se asi pod svůj názor podepsal a jednak si říkám, že bych mohl ještě zkazit nějakou další duši důvěřivou, zkrátka je zde velké nebezpečí a velká úskalí, a tak odpověď zní JASAN!!! PROČ NE?? Obor, v němž budu vystupovat jako odborník, by se mohl jmenovat CO VŠEVĚDOUCÍ NEVÍ a je sice pravda, že odměny kazí charakter, ale už jsi viděl někoho s ryzím charakterem? Kromě nás dvou, vole?

A pak mně to došlo. On chtěl do našeho přátelství vtáhnout další lidi, kteří by se postupně začali před samozvanými poradci obnažovat, a on by rázem měl nové podněty pro své spisovatelství. Nové příběhy, nové zkušenosti a možná i nějakou tu soulož, kdyby se zadařilo, jak se říká. Takhle jednoduché jsem si to představoval. Ale pak z něj vypadlo něco, co mě dost vyděsilo: „Pamatuješ, co všechno jsi mně povídal, co to bylo hodin našich rozhovorů, víš, že už si ani nepamatuju, jaký jsem byl, než jsi mi vymyl a znovu napumpoval mozek, jen jednu reklamaci mám, občas se mi z uší sypou malé polystyrénové kuličky, má to tak být?“

Týjo, tak takhle jsem o své životní pouti nikdy nepřemýšlel, nikdy mě ani nenapadlo, když sám všechno zkoumám a převracím ze všech stran, zda je to hodno vzít za své, ať je to předmět či názor, že by na světě byl někdo, kdo by to prostě do sebe nechal pumpovat a nepřemýšlel nad tím. Strašná představa. Nebylo zbytí, musel jsem s pravdou na světlo boží: „Ty kuličky jsou symboly, jako bys to dávno nevěděl, že když je jich moc, znamenají mnohost věcí, která vzniká rozčilením, zatímco když se člověk zklidní, mnohost věcí mizí, jak praví upanišady, jejich kulatost a bílá barva jsou symbolem světa.

Svět je kulatý a vědět jak se svět koulí patří k základním povinnostem mudrců, a bílá barva jest barvou nevinnosti, barvou panenské mysli a panenské svíčkové, panenských myšlenek a panenských blan, kulaté a bílé značí, že nevinný to se světem myslí dobře, dokud se nenasere, a v neposlední řadě lehkost bílých nevinných polystyrenových kulatých kuliček znamená, že stačí fouknout a svět je pryč i s jeho myšlenkami a tíží.

Položme na stůl několik bílých a kulatých kuliček a foukněme do nich, na první pohled se zdá, že zmizely, ale není tomu tak, ony jen zapadly pod stůl a dokud nepřijede všemohoucí s vysavačem, budou tam pořád, takže ty kuličky jsou vlastně ztělesněním a zhmotněním zákona o zachování starostí, o věčnosti trablů, ech co to melu, pane vrchní, nemůžete se dívat pozorněji, nevidíte, že už mám prázdnou sklenici?“