Objížďka na objížďce.

Pamatujete si z dětství tu pohádku, v níž byla ježibaba, co měla na nose bradavici a na té bradavici chlup? Tak já si připadal v sobotu.

Puzen náhlým obsedantním nutkáním jsem vyrazil od nás z Uherského Hradiště do Brna. Náhlé obsedantní nutkání se pohodlně usadilo na sedadle spolujezdce, prohlédlo se v zrcátku a vydalo pokyn ke startu. Jak známo, je na sedmnáct měsíců, ano čtete dobře, na rok a půl, uzavřená silnice první třídy v Bučovicích a je nutno hledat nové přístupy na Brno.

Četli jste někdy o hledání západních přístupů nebo hledání východní cesty? Kapitánům loďstev, plujících pod vlajkami evropských monarchií, se zajídalo objíždět lán světa na cestě do Indie, navíc velmi nebezpečnými kursy kolem mysu Dobré naděje na východ nebo mysu Hornova na západ a tak se často vydávali na výpravy pátrající po možnostech se z Evropy do Indie dostat severní cestou.

Tohle byl můj případ minulou sobotu. Vyrazil jsem po standardní maršrůtě, jak by řekl Josef Švejk, kterou jsem již několikrát prověřil a použil, při zkoumání přístupů k moravské metropoli jsem zavrhl po smutných zkušenostech objížďku jižní, směrem přes Kyjov, na níž se dá strávit většina produktivního věku řidiče a v nebývale krátké době zničit zánovní vůz, a začal používat objížďku severní přes Nemotice a Rousínov na D1 a všechno vždy probíhalo podle plánu. Leč nikoli tu sobotu.

Pohoda trvala pouhých třicet kilometrů. Pak se to začalo hatit. Přijel jsem na starou jedničku Vyškov – Brno a po pár kiláčcích dorazil k úplné stavební uzávěře a objížďce na objížďce. Jak už tak my řidiči máme ve zvyku, nevrátil jsem se a podle mapy nehledal své štěstí na okreskách, nýbrž jsem dal na svůj neomylný instinkt a vydal se za několika auty na tak zvanou zemědělskou účelovou komunikaci, česky řečeno kdysi zpevněnou ale dávno rozbitou polní cestu, kterou se vydala auta místních lidí ke svým cílům. Cíle však byly velmi různé. Jeden řidič jel kamsi do farmy, která připomínala poněkud obrázky z Černobylské oblasti, dva do jakési pralidmi obydlené zadnice světa, kde zatočili k někomu k hliněné chýši, pokryté rákosem, a pak jsem už jel sám a přijel na rozcestí, kde jsem se už nemohl rozhodnout ani podle slunce, kterým směrem se dát. Jedna cesta byla horší než druhá.

Po pár sekundách za mnou zastavil další zbloudilec a za ním po dvaceti sekundách polský desetikolový kamión, který to celé uzavřel jako zátka a bylo vymalováno. Naštěstí přijel v otřískaném bílém favoritu jakýsi místní samaritán, vyslechl naše českopolské nářky, sedl za volant svého veterána a s čapajevským gestem zvolal: „Jeďte za mnó!“ Předjel nás po poli a vyvedl po pár kilometrech zase na tu starou jedničku Vyškov – Brno a my s hrůzou zjistili, že po absolvování jedné z nejnáročnějších etap Dakaru jsme jen o pět set metrů dál na téže cestě. Naštěstí už za tou uzávěrou.

Náhlé obsedantní nutkání ani moc neznervóznělo a neklelo víc, než bývá zvykem. Když jsme z toho terénního výcviku vyjeli, bylo nutno nechat v nejbližší myčce opláchnout auto, abychom zase přes čelní sklo viděli, kam jedeme, a nato v motorestu U Bonaparta vypít posilňující nápoj, obsahující notnou dávku uklidňujícího kofeinu. Po dálnici jsem se snažil a tak jsme přijeli na místo jen s malým hodinovým zpožděním.

Odbyli jsme si své povinnosti a snědli dobrý oběd. S pocitem dobře stráveného jídla jakož i času jsme vyrazili nazpět a přijali rozhodnutí, že přece nejsme tak blbí, abychom tu cestu po pouhých pěti hodinách zase nenašli obráceným směrem. Nebylo by nic jednoduššího než jet o deset kilometrů po dálnici dál na příští sjezd a jet po staré Vyškov – Brno kousek nazpět, ale člověk chce ušetřit pět kilometrů a ztratí pět let, tak už to chodí. Začátek byl jednoduchý, dokonce jsme v jedné vesnici minuli ručně vyvedenou šipku s nápisem Vyškov na kusu kartonu z krabice, opřenou o zábradlí mostu, za nímž se cesta větvila.

A pak přišla bída na kozáka, přijel jsem na náves velikosti kapesníku, odkud vedlo tři až pět cest. Podle toho, zda to byly místní komunikace nebo končily po dvou křivolakých zatáčkách někomu ve dvoře. Šipka, označující objížďku, směřovala do směru, z něhož jsem přijel. Tak jsem to vzal zprava doleva. První cesta mě zavedla do farmy, kde se otočit před branou ještě jakž takž dalo, druhá vedla do něčí zahrady a s otáčením jsem se dostal až k jinému domu do vjezdu, třetí byla označena zákazem vjezdu a cedulí slepá ulice. Co myslíte, která to byla, jasně, ta se slepou ulicí a zákazem.

Ale to jsem se dověděl až po velké diskusi s kolemjdoucí maminkou, která znala jen cestu do školky pro malého a do konzumu pro mléko. Moje milé náhlé obsedantní nutkání už bylo pěkně nervózní a musím říct, že jsme stáli na prahu jaderného konfliktu podobně jako svět v době karibské krize. Naštěstí po dvou dalších otáčeních už jsme spatřili zase dálnici, dvakrát ji podjeli sem tam po polňačkách a za pár kiláčků se dostali zase do známého místa, odkud jsme cestu domů znali. Práskl jsem do koní a vyrazil po cestě směrem k domovu, kde jsem si troufal být cobydup. Byla však na té objížďce ještě jedna objížďka, ale tam to už znám. Tohle vám píšu z jedné internetové kavárny poblíž Vilniusu, metropole Estonska.