O vrážení klínu klínem

Zeptal se mě kdysi přítel, jestli náhodou nevím, co se tak dá brát proti lásce.

Lucretia Borgia

Já mu tehdy odpověděl: „A víš, že vážně nevím, co se bere proti lásce? Je určitě spousta receptů, třeba dobrá metoda je vyrážení klínu klínem, tedy vlastně v tomto případu by se asi jednalo o vrážení klínu klínem, to si nejsem tak docela jist, ale jestli máš na mysli, že lékařská věda postoupila do té míry, že si zajdeš do lékárny a tam ti ochotná a krásná dlouhovlasá magistra nabídne nějaké tabletky v růžové krabičce, ty večer dvě spolkneš a ráno už nebudeš nešťastně zamilovaný, protože budeš pořád myslet na tu magistru a nebudeš ji moct dostat z hlavy, tak to teda opravdu nevím.“

Ale pak jsem se nad tím doopravdy zamyslel a pokračoval jsem: „Víš, co já jsem brával proti čtení? Já to míval zrovna tak, jako ty s láskou, ne a ne tu knihu dostat z hlavy, já už míval v hlavě lidí jako na Strahovském stadionu při spartakiádě, a co všechno spolu dělali, to ti ani nemůžu popsat, protože bys o mně řekl, že jsem prase huňaté vepřové. Tak já proti čtení brával rum, ale na druhý den docházelo pravidelně k recidivám, ba co dím, četl jsem ještě těžší knihy, snad z pocitu provinění nebo co, nejlepší je na to asi skleróza, to ti postačí jedna jediná kniha po zbytek života.

Asi ti, kamaráde, neporadím, jen jedno ti řeknu, láska je fajn, ale když se ti podaří z kamarádky udělat kamalásku, to už je skoro k nevydržení, to je už skoro jako když já uvařím bramborový guláš. Prostě co lžíce, to orgasmus. A je to tak na tom světě správně, kdo je ochoten jíst čínské nudlové polévky, ten si opravdickou lásku nezaslouží a také ji nikdy nedostane. Kdybych já byl přinucen (ale to by musel přijít chlap a ne nějaká stokilová třtinka) konzumovat čínské nudle a tu jejich z bůhvíčeho polívku, mám totiž důvodné podezření, že výrobci těch polévek studovali rodinné recepty Borgiů, pamatuješ na Lucretii a její aquu toscanu přece, tak kdyby se nějak stalo a já to musel pozřít, mám připravenu roušku na obličej, rukavice na ruce a smirek na nádobí.

Mě svět už opravdu nepřekvapí, snad jedině, že bych se někdy úplně zbláznil, můj mozek by mně vstříkl něco jedu do žil, a já uvařil výživně bohatou celozrnnou kaši z nějaké třeba pohanky či čeho. To už je celkem slušná a vydatná diagnóza. Přítel však se začal smát: „Počkej, drahouši, u tebe nikdy nic není tak, jak to říkáš, natolik už tě znám, nech mě hádat, zkusím pár tipů: Nebudeš onanovat? Asi ne, ta rouška je zbytečná, nejsi žádný mladík, už vím, opravdu asi budeš vařit, roušku aplikuješ při vaření těch svých jedů a šmirgl při mytí, že jo? Že ty budeš vařit krupicovou kaši? Já jsem chytrý, já jsem tak chytrý,“ lebedilo si to malé a naivní padesátileté dítě, „přede mnou nemá svět tajemství, no jo, černá kaše z bílé krupice, také jsem ji před nějakým časem vařil, s malým ovšem rozdílem, hrnec se přímo vyhodil, mýt nádobí kladívkem a dlátem tehdy ještě nebylo moderní.“

Nebylo zbytí a musel jsem mu oponovat: „Pohanská kaše pro nás? Pro křesťany? Nad tím se musím zamyslet, není to nějaká ideologická diverze? Budu muset zorganizovat nějaké sympozium se zástupci západních i východních křesťanů, bude to asi ve čtvrtek a na muslimy se vyprdneme, protože ti nechlastají rum a nežerou grilované kotlety, to se pak nedivím, že je mezi nimi tolik sebevražedných atentátníků, co z toho života mají, ale teď se nesmím zdržovat, musím připravit závěry našeho sjezdu, pravděpodobně postavíme pohanskou kaši mimo zákony boží, lidské i vesmírné, za Marťany bude mluvit hostinský a za Maďary Slováci, ne že by jim rozuměli, těm nerozumí nikdo, ale Slováci určitě vědí, co o Maďarech říci pěkného. My bychom to mohli poplést.“

S tímhle jsme uzavřeli naši konverzační vložkou o vaření pohanské nebo krupicové kaše a jali se organizovat zmíněnou schůzku na nejvyšší úrovni a rozdělovat role přísedících, protože obsadit ve třech čtyřech lidech takovou mezinárodní konferenci na nejvyšší úrovni v plné parádě je jako když se pětičlenná kočovná divadelní společnost pustí do inscenace díla, nazvaného přiléhavě Bitva u Lipan aneb šest tisíc mrtvých.

A ještě vám povím, nikoli jako pan Šlitr, který vyzradil v populárním songu, co měl dnes k obědu, nýbrž co jsem měl včera k večeři, namazal jsem si chleba máslem a drůbeží paštikou, pokladený nakrájeným česnekem, zapil to minerálkou z doby ledové, tedy ne tak docela, ona byla jenom tak zvětralá, a pak začalo takové to klasické kolečko, co každý zaručeně znáte, když vás takzvaně chytne mlsná: Do ledničky a tam odtud zbytek nakládaných hub, mlask a už tam byly i s tím soplovitým lákem, zapít jahodovým mlékem a na to jednu hrušku, máslovku, mňam, pár sušenek, co leží na stole, ale to nebylo ono a tak hurá zpátky do ledničky, papriku na plátky a kousek uzeného sýra, bůhvíproč nazvaného myslivecký, jenom bezmyšlenkovitě a mimoděk jedno rajče a navrch pudink, ale to už jsem cítil, že před sprchou asi usednu a popřemýšlím na míse, co kdyby, že jo, ostatně, vše, co člověka potkává, vychází z něho samého, jak tvrdí někteří filosofové.