O umění klást správné otázky

Mnohdy člověk promýšlí formulaci otázky déle, než případnou svou odpověď na ni.

Ta otázka musí obsahovat přesně odměřenou a vyváženou směs informací o mně (stejně jako dobře vyvážený a formulovaný inzerát, který najde právě jen toho jediného svého zájemce, viz zákony profesora Parkinsona), které přivedou odpovídajícího k zamyšlení, zda stojím za odpověď a zda stojím o odpověď, složitě vymýšlené otázky mají za následek víceméně jednoznačnou odpověď ve stylu ano - ne, zatímco zdánlivě jasná ale nepromyšleně položená otázka uvolní lavinu úvah.

Demonstruji: Přispíváte na charitu? Odpověď zpravidla zní ano či ne, ale vzápětí následuje nepřeberně důvodů, proč ano anebo proč ne. Blbě položená otázka. Až budu chtít vědět, proč přispíváte nebo proč nepřispíváte, zeptám se jinak.

Jiná taková otázka: Myslíte si, že jeden muž v domě má cenu dvou na ulici? Toto už ani není otázka, to je téma na disertační práci. Umožňuje odpovídat obšírněji, mohu zvážit hypotetické soužití odkvetlé ženy se svobodným a zábavným ale nepřizpůsobivým starým mládencem v porovnání s osamělostí protkanou drobnými milostnými avyntýrami, mohu vzpomínat na své známé, jejich zážitky, kecat a přemýšlet dlouhé hodiny a dlouhé odstavce.

Otázka musí být dost podnětná na to, aby zaujala i ignoranta, a také je třeba vědět něco o dotazovaném, jinak se o odpověď připravím předem, když se zeptám fotbalového internacionála, co říká na raná díla Dostojevského, předem bych měl tušit, že odpověď se bude týkat buď rozestavení obránců v současném španělském národním fotbalovém týmu anebo nechutné adresy, na niž mě odešle.

Když to však vyhmátnu, mám o odpověď postaráno, jen se nesmím hospodského ptát na jeho názor na budoucnost sekce abstinentů při spolku turistů náboženské obce židovské, odpověď bude krátká a přiléhavá, soudím.

Zato když se zeptám člověka na jakékoli téma, jen trochu jej tížící, dovím se vše o něm, o tématu i člověku, o celé jeho rodině, o historii origami v severním Japonsku, ukáže (pokud jsem u něj doma) svůj obřadní meč katana, zevrubně popíše bojovou tyč kendó (viz obrázek, kdyby někdo nevěděl), půjčí mně manželku a podrží mně zatím trenýrky, aby se mně mezitím nepokrčily.

No to jsem možná trošku přehnal, ale dobře položená otázka je fakt skvost konverzace. To je přirozené, že se zeptáte na to, co vás o druhém zajímá, nejkrásněji je to vidět na novinářích a psycholozích, obě tyhle profese se rády ptají a je na nich na první pohled vidět, že je odpovědi veřejnosti bytostně zajímají. Ale nemají obě profese rády nás, co rádi odpovídáme a povídáme, my, pravověrní a ortodoxní básníci života ruku v ruce s pravověrnými a ortodoxními prozaiky smrti. Tyhle lidi ani novináři a psychologové nezpovídají, nemají rádi jejich mnohovrstevnatou mozaikovost, nedávající jim možnost udělat si jasný obrázek, který by rádi měli před očima, až by téma začali zpracovávat.

Ne, nejsem básník ve smyslu, jak já básníka pojímám, já jsem jen takový chlápek, co čas od času vezme do ruky klávesnici, namočí ji do kalamáře, no poslyšte, je tohle možné? Co to melu, jaké do kalamáře, to se mně tam připletlo klišé z minulého století, chtěl jsem zkrátka říct, že já nějaký obyčejný vesmírný podnět zpracuji do sevřeného epigramu, kterému za čas už nerozumím ani sám. Nedá se tomu ani říkat báseň, přiletělo to na křídlech z kosmu, zavrtalo se mně to do hlavy a očima se to zapsalo do klávesnice, tomu byste přece nechtěli říkat báseň, že ne?

Nejsem básník, já píšu, jen když mě to popadne nebo z pudového přetlaku, skutečný a nefalšovaný básník je člověk, který sedí a píše básně nechci říci na objednávku ale plynule, to je asi to správné slovo, plynule a kontinuálně se vyjadřuje ke všemu a všem svými verši, píše svou nekonečnou báseň o životě, o tom co jej potkává, co jej pronásleduje, z čeho má radost a čeho se bojí.

Obráží se v jeho slovech stav jeho duše, a také peněženky, když má básník hlad, píše pro děti a jiné prosté povahy, píše sametem a peříčkem, aby se to líbilo a prodalo, ale jak se trošku finančně zmátoří a má v peněžence pár zvonivých mincí na rum nebo absint, jeho slova se zasukují do svéhlavých temných slatin a fantasmagorických obrazů, tehdy básník ve mně ožije a cítím, že konečně má básníkova existence jakýsi smysl. Ze všech témat jako krakatice z hlubin vystupují snové vaginální inspirace a jsou brutálně a sveřepě pronásledovány priapickými příšerami.

Ale abych nebyl přehnaně sebekritický, jsem i nejsem básník stejně, jako jsem i nejsem samorostlý filosof bez své filosofické školy, jako jsem i nejsem svůj rozpustilý a truchlivý bůh (s dovolením, Mistře Kundero, a samozřejmě kolego Stvořiteli), nakonec mám i nemám se rád, mám i nemám se skvostně, co to sakra melu, nejsem básník, jsem tlučhuba, který už se nemůže dočkat dnešního večera, který ubere jeho duševní tenzi, té tělesné ubral takřka do dna můj rozkročilý věk.