O potřebě dotýkat se

Dávno tomu pradávno, co jsem pocítil touhu se moderně a anonymně seznámit a umístil svůj profil na server pro nesmělé a líné.

Paparazzi ma vzdy fotoaparat po ruce.

Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že pokud jsou tam mé vrstevnice, setrvávají v hluboké anonymitě a jen pozorují ten kypící svět škvírou v plotu, zatímco na mém profilu se skoro denně objevovaly kontakty od úžasného leč převážně značně nezralého mládí. Včetně poměrně odvážných až udatných fotografií. Dívenky věku stěží pubertálního, pózující v prádle i bez na chodbičce panelákového bytu či v dětském pokoji se Sámerem Issou na dveřích skříně mě vyděsily tak, že jsem svůj profil odstranil hbitěji, než když jsem ho tam cpal a z toho portálu vycouval rychleji než Lewis Hamilton z depa.

Ale vzpomínka zůstala. I na ta skoro dětská prsa. Vzpomínka, nutící mě k zamyšlení, kolik je mezi studentkami a žákyněmi latentních nekrofilek nebo potencionálních archeoložek. Vzpomínka, hřejivá v tom, že intelekt zřejmě zůstává mocným afrodisiakem do hlubokého stáří, neboť dívenky přece nemohly tušit pranic o mé potenci nebo majetkových poměrech, reagovaly spontánně jen na přesně vyváženou směs vtipu, moudrosti a optimismu, kterou jsem umíchal na svém profilu.

Samozřejmě jsem žádný kontakt nenavázal, protože naprosto nevím, o čem bych si mohl s takovým dítětem krom sexu vyprávět, na to ale musí být nátura, a tahle nátura je myslím trestná hned podle několika paragrafů současně. Ale snít můžu, snít o tom, že když si s ní dám schůzku, budu s ní mluvit v kavárně (blbá snaha mít svědky, kdyby něco), a tak v tom snění došly naplnění mé touhy pohladit její blůzičku když už ne zrovna kožíšek, starci k zážitku stačí i lehounké a zanedbatelné podněty.

Měl jsem před dlouhým již časem možnost prožít období, v němž jsme si vyrobili takový malý rituálek s tehdejší kolegyní, když jsem k ní vešel, vždycky si jako mimoděk sáhla na hořejší knoflíček blůzky, dala mně nahlédnout na její podprsenku, jejíž kraječková bordura z té škvíry pokaždé vykoukla a ona přesně věděla, kolik jí vykouklo, protože ten pohyb měla doma před zrcadlem nadřený, prostě jen s potěšením zaregistrovala můj pohled, já se podíval, potěšil sebe i ji potěšil svým nezkrotným zájmem, a tak jsme si hráli nějaký čas, než ji to přestalo bavit. Nebo měla jiné starosti, ví bůh, prostě zničehonic začala nosit roláky. Domáhat se blůzek však jaksi nešlo, jistě chápete.

Já se proto žrát nebudu, já si nechám sny, protože jsou vždycky pěknější, to jen v mládí mnohdy skutečnost předčila očekávání, dnes je to velmi velmi naopak a není to jen tím, že mám fantazii trénovanější než tělo. Kolik dívčích ňader musí člověk podržet v dlani, aby zjistil, že všechna hřejí stejně a že horký dech syté ženy je vždycky trošku cítit po jídle i když má v puse mátovou žvýkačku, už se nelíbám jen tak bezdůvodně, už nehladím bezdůvodně a přitom je možné, že ten důvod si jen podsouvám, možná tam opravdu žádný není, jen prostý atavismus nebo pud, jsme jen o něco chytřejší opice a potřeba dotýkat se navzájem má komunikativní význam.

Ostatně to utrum s dívčími ňadry nijak zvlášť už nebolí, jen smutek zůstává, takový ten správný bluesový smutek, jako se zpívá v jednom songu: Zemřela mně moje stará, co v devadesáti si potrpěla na cigára nebo jak to bylo, já tím jenom chtěl říct, že všechno časem tak trošku zevšední a jsou dnové, kdy netřeba mluvit, kdy je vše jasné a mladé dívenky jakoby vymřely, stačí vědět, že ten druhý je vedle tebe, ale pak přijdou dnové, kdy postačí dědka jen trošku pošťouchnout a on se rozjede jako starý mississippský kolesový parník a nezastavíš ho a nezastavíš, dokud nedojede do delty, tam, kde se hraje to pravé dřevní delta blues.

A všichni jsou v celém širém světě bluesmani, jen si říkají jinak, ono se to také hraje na milion způsobů, takový průměrný raper nebo nějaký EMO zní docela jinak než Brownie McGhee nebo Sonny Terry, bluesmani jsou smířenější, EMO sentimentálnější zatímco rapeři nasranější, ale to je jen vnější dojem, který se jedni jako druzí snaží vzbudit, všichni jsme bluesmani na svahu dřímající sopky.

Na úpatí Etny nebo Fujijamy přece také žijí lidé a milují se, radují a jedí pizzu nebo suši aniž by tušili, že pod jejich nohama to vře a země čeká na svůj den zkázy, ano, to jsou ti praví bluesmani. Blues je tma a tiché praskání staré desky.