O nabíjení baterek

Moje nabíječka jsou výlety do blízké přírodní rezervace se spoustou chráněných květinek, řvoucích žab a ptáků, měl jsem jednou dokonce pocit, že slyším tleskat motýla, kdepak léčba klidem, tam to všechno žije až to bučí.

Často se mě známí ptají, kde beru ten svůj nehynoucí optimizmus, kde si nabíjím baterky, jak to přijde, že mě ještě neviděli zdrblého. „Jednoduché,“ říkám jim, „jednak jsem tak založen a ustrojen, a druhak si nepouštím starosti o duši a tělo na tělo. A hlavně, nebojím se smrti.“ Možná se budete divit a možná vám přijde, že nevím o čem mluvím.

Nejhorším okamžikem v mém mladistvém životě bylo, když jsem si uvědomil, že zemřela navždy moje matka, nemyslím tím tu prvotní informaci, tu zpracuješ a nic velkého se zatím neděje, patří to mezi jiné smutné zážitky. Ale pak tě někdy obyčejně až v noci, zastihne svíravá úzkost, až fyzická bolest z uvědomění si, že už tu nikdy nebude, měl jsem tu křeč v různých intervalech několikrát za sebou, než to nějak přešlo, a pak už mě nemohlo zranit nic, tak mě ten prožitek zocelil, myslím si, že dokážu přežít i smrt vlastního dítěte, jakkoli si nepřeji to zakusit.

Vedli jsme kdysi ve vědeckých kruzích u našeho stolu v hospodě takový akademický spor, může-li se člověk vcítit do bolesti (duševní, jejíž práh stejně jako u bolesti fyzické máme každý jinde) druhého, o míře empatie to bylo, já jsem zastával názor, že nemůže, že to může porovnat až prožije podobné trauma, až s biblí řečeno "učiní slovo tělem", až jej ta bolest třeba ze ztráty dítěte zasáhne a on teprve přesně pocítí v sobě úzkost z těch muk. Představuju si tak deprese, když mně někdo říká, že má deprese, tak si vzpomenu jak jsem pocítil tu úzkost po smrti matky. Zemřela relativně mladá, ischemická choroba srdeční, hypertenze, 56 let, nikdy nepila, nekouřila a žila víceméně zdravě, snad se trochu usoužila, jako mladý jsem to neuměl posoudit. Já jsem ischemik jako když ho vyšije, obohacený tachykardiemi a permanentní arytmií, fibrilacemi, při zaslechnutí mé srdeční akce doktoři okamžitě aktivují defibrilátor, ovšemže piju, kouřím a je mně 58, jsem důkazem jak jsou moderní léky účinnější starších, náš rod ostatně neslyne dlouhověkostí, jeden strýc se dožil 34, druhý 36 a třetí 42 let, žádný extra věk, to už člověka premedikuje pro věčnost, nebo když nic, tak aspoň má o čem přemýšlet.

No a asi odtud ty pocity klidu a vyrovnanosti, kdy si člověk uvědomuje svou existenci a její hranice na tomto krutém a pomíjejícím světě, ano, jsem optimista, ne však nezřízený, mám své vnitřní pochybnosti ale umím s nimi zacházet, zvládám svět raciem, dohledávám se důvodů a přijdu-li jim na kloub, uspokojuje mě vědění, že vím, že umím si zodpovědět, není v tom nic složitého, je to takové trošku nalhávání si, troška neuměřeného sebevědomí, ale v tomto případě myslím si se dají moje sobecké tendence pochopit a omluvit, mám raději sebe než svět ale umím ten svět akceptovat.

V téhle souvislosti jsem si vzpomněl na jednu knihu pana Viktora Fischla, jejíž jméno už mně vypadlo, a kde jsem si s dojetím a bolestí v srdci četl popis událostí, které se mohly odehrát jen ve skutečnosti, které žádný scénárista nevymyslí: V jednom koncentračním táboře za druhé světové války byl žonglér, který své umění povýšil na psychologickou záležitost, sázel se, že jej nikdo a nic, pokud se jej fyzicky nedotkne, nevyruší při žonglování, že zkrátka bude svými míčky žonglovat i když se kolem něj bude dít cokoli, Své sázky vyhrával a dověděl se o tom i velitel tábora, zkoušel také všelicos, náš žonglér byl prostě dokonalý. Milý velitel jej vytáhl z toho srabu kolem a předváděl jej svým kolegům a spolubojovníkům, přijímal na něj sázky a náš vězeň mu přinášel nejen zábavu ale i peníze z vyhraných sázek.

Jednou navštívil velitele nějaký souvěrec s prohlášením, že už ví, jak toho zatraceného žongléra rozhodí. Večer začal jako obvykle, žonglér nereagoval ani na výstřely za hlavou, takovou oblíbenou kratochvíli SS, když ten návštěvník nechal přivést ženu. Dal si prostě tu práci, zjistil si totožnost žongléra, nechal odvézt do koncentráku jeho manželku a dnes večer ji před něj postavil s rozkazem, ať se svléká. Žena se svlékala a žonglér žongloval. Spojení jejich očí zprostředkovalo jim celý bezhlesý rozhovor, který umožnil a usnadnil žonglérovi rozhodnutí. Prostě žongloval dál. Po několika výstřelech u hlavy jeho a jeho nahé ženy vzteklý důstojník prostřelil ženě hlavu. Žonglér žongloval dál. Prostě zvolil život. Dokud bude žonglovat, bude žít, přestane-li, zemře, jeho život ztratí pro jeho velitele jakoukoli hodnotu.

Nejsmutnější na tom příběhu bylo, že ti důstojníci pak docela vážně rozebírali, jestli to z hlediska sportovního bylo fér nebo nebylo, ten poslední výstřel v jejich očích nebyla vražda nýbrž pouhý faul. Při četbě takových příběhů si teprve uvědomíte, že vaše starosti jsou v zeměpise lidského ducha velké asi jako záděrka v zeměpise těla.

Například dnes jsem si ráno u kopírky popiskoval nějaký prastarý hit a kolegyně (57 let, z důvodu snad benigního novotvaru hysterektomie subdominální cestou, četné recidivy, povšechně špatný zdravotní stav, odsud psychosomatické obtíže, česky a hrubě zjednodušeně fňukna), prohodila směrem ke mně: "To má dnes někdo náladu, to se někdo má !" A já jí řekl s trochou zlomyslnosti: "Stejně jako včera a jako zítra." Je to trošku o tom, že nám optimistům lidé nevěří starosti a bolesti, vem je čert!

Ano, jsem optimista, protože smutek by mě zabil dřív.