Nedělní ráno v Poděbradech na nádraží.

V neděli v 7,02 hod. letního středoevropského času jsem v Poděbradech na nádraží vypravoval rychlík do Trutnova, totiž „jako“ vypravoval, abyste mně rozuměli. On se vypravil sám, z pootevřených dveří asi tak ob dva vagóny se vysunuly dvě kynoucí ruce, jedna z nich nějakým zázrakem, který znají jen České dráhy a střeží jej jako Židé učení kabaly, zapískala na signální píšťalu a vlak, třískna svými dveřmi a syče jako klubko zmijí, se dal do pohybu. Žádný obřadný krok důležitého muže nebo rozšafné prdelaté ženy v červené čepici, žádný zelený terčík, tady stál, hvízdl a už tu není.

Stál jsem na nástupišti, porušuje platné předpisy tím, že jsem opustil nádražní halu a vkročil na perón aniž bych byl držitelem platné jízdenky nebo vstupenky na nástupiště, k opatření kteréžto mě nabádala zašlá tabule na dveřích. Leč nebylo dežurného, který by dohlédl na dodržování zákonnosti a tak se v to lenivé nedělní ráno moudrá ustanovení drážních předpisů porušovala jedna báseň.

Tohle „jako“ vypravování vlaku očima bylo stejné jako když jsme v dětství byli „jako“ partyzáni nebo „jako“ řidiči dálkových kamiónů. Někomu však tohle „jako“ zůstalo až do dospělosti, příkladem budiž můj drahý bývalý kolega, který si nechal přivézt nějaký pokus o automobil ze zahraničí a který mu ochotní přátelé pomohli dostat na kola a posléze na veřejnou komunikaci, tak tenhle přestárlý kluk na mou přímou otázku „A má to vůbec katalyzátor?“ stejně zpříma odpověděl „Má, samozřejmě že má, no vlastně, jako když má!“

Ale abych začal od Adama, teda vlastně od svého jmenovce Jiříka z Poděbrad.

Jsem značně nespavý staroch, takový ten, co ráno nemůže dospat a svým couráním po baráku přivádí k šílenství své bližní s opačným biorytmem, takový ten, co zvečera usíná u televizních novin a vzteká se, proč dávají sport hned na začátku netuše, že celé zprávy z domova i ze světa včetně černé kroniky a perličky na konec sladce prohnípal.

Tak se stalo, že jsem si ještě za šera vyšel do města natankovat minerálku z pramenu u nádraží stále ještě Českých drah, z pramenu opatřeného třemi roztomilými koupelnovými kohouty, kterým dáváme s bratrem rok maximálně dva, řečeno slovy klasika, a pak jsem se poflakoval po liduprázdné kolonádě, po níž po způsobu Malströmu kroužili závodní chodci.

V sobotu se tam, jak jsem se dočetl na plakátu, konal závod v chůzi na dvacet kilometrů a tihle hoši, vzhledem k tomu, že jsem je spatřil v neděli časně ráno, zřejmě na trase závodu „chytili“ menší zpoždění. Vsadil bych se, že „na bednu“ už to nebylo. Oba, vlastně všichni tři, byli dlouhonozí a vyšlechtění kluci chrtího vzezření s walkmany v uších, kteří usilovně „kroutili biskupem“ jak jsem si závodní chůzi pracovně označil, navlečeni a nazuti v strakatých sportovních návlecích a botách. Prudce komíhali ostře zalomenými pažemi, vysokým tempem kroužili své okruhy po kolonádě a já si musel jejich krok v mozku v kulminačním okamžiku zpomalovat, abych zaregistroval ten okamžik, kdy se vznáší nad živičným povrchem cesty, a tak jsem nejméně jednomu „jako“ ukázal hned tři červené terčíky najednou a okamžitě ho vyřadil ze závodu, protože jeho styl byl v přímém rozporu s pravidly pro sportovní chůzi, totiž že jedna noha musí být stále v kontaktu s podložkou. Je jedno která, protože se při chůzi mohou střídat.

Tak jsem si nabral chladnou a perlivou minerální vodu a šel courat, nejdřív jsem navštívil jmenovcovo náměstí ale protože bylo ráno a z barů a heren teprve vypadávali udatní Robuři dobyvatelé a jejich milované opilkyně ječivých hlasů s džínsy staženými do poloviny půlek, matematicky vlastně s džínsy na jednu čtvrtinu, podlehl jsem pocitu trapnosti při pohledu na ně a vzdálil se s Jiříkem nepromluviv.

Odebral jsem se raději zpět na nádraží, protože homeless se chovají tiše, důstojně a odevzdaně, jsou to lidé plachých pohledů a rozvážných pohybů, skoro jako v obřadní síni, neřvou jako tři mladiství sparťané, jejichž neartikulovaného třetihorního bojového pokřiku a řvavého zpěvu byla plná ulice před nádražím, chudák sport, nedivím se, že soudní se shromaždištím, kde se davově pozoruje provozování sportu, vyhýbají, když se k němu hlásí tihle lidští nepovedové.

A tak bloumaje po nádraží, zaregistroval jsem, že se všechna stavěla buď v  šeré a dávnověké minulosti, kdy by nádraží bez strakatých okenic, vyřezávaných dřevěných pilířů a visících truhlíků s muškáty budilo oprávněnou nedůvěru, anebo před čtyřiceti padesáti lety, kam spadá i tohle, kdy se s jásotem budovalo podle pravoúhlé šablony a architekt po vlnách emigrací zůstal v zemi zřejmě pouze jediný.

Nutno říci, že ani jeden z těchto architektonických skvostů od té doby nijak výrazně nezkrásněl a modré digitální cedule s odjezdy vlaků a abfahrty zugů nijak prostředí nezútulnily. Tak jsem si dal z automatu kakaíčko, stejně hnusné jako celá omšelá odbavovací hala, nahlédl až k morbidně ušmudlaným dveřím zavřené nádražní restaurace, nenašel odvahu navštívit záchody i když chladná a perlivá minerální voda si už delší čas dobírala prostřednictvím mých ledvin, pracujících pilně a spolehlivě jako odstředivka od renomovaného výrobce, ranně nevrlou žlázu předstojnou, a tak jsem zatroubil na ústup a cestou si vzal měsíčník Expres, který byl zdarma. Co by člověk zdarma chtěl jiného než lži a tak jsem se dočetl, že valná většina popových hvězd nemůže bez cestování vlakem výlučně Českých drah vydržet. Věřte nevěřte, z těch článků jsem měl chuť pustit své auto vedle vyzvednutého mostu do Labe a odjet někam na romantický výlet vlakem. S dvěma letitými mulatkami z nádražní haly.

A pak už bylo sedm, tak jsem zabrousil do vedle stojícího Penny marketu, plného přestárlých nespavých lidí a ospalých mladých mužů se zvýšenou spotřebou krabicových vín, tam si koupil dva banány a mléčnou čokoládku Tatiana, takovou tu s nugátovou náplní a oříškem uprostřed, co chutná jako bonbon z bonboniéry, kterou už celou nesmím, protože diabetes melitus druhého stupně, znáte to, s tímto nákupem jsem se vrátil do města a šel si zase lehnout, protože prostředí okolo mě mělo stále ještě hlubokou noc.