Na každém kousek pěkného,

říkávala moje prababička, která byla moje předovka, děda byl předek, tak babička musela být předovka. Vlastně prapředovka.

Le Salaire de la peur (Mzda strachu) Zahrál si tam Yves Montand.

A je to pravda, hluboká pravda, mám krásně prokreslené lýtkové svalstvo, i když zbytek postavy připomíná spíše plejtváka obrovského nebo mořskou krávu. A ještě tvrdila, že chceš-li na tloušťovi (ona věděla, že tloušť je ryba stejně jako jelec, ale bylo jí to srdečně jedno, slovo tloušť používala jen jako označení tlouštíčků a výrazu jalec užila, když muž se příliš jako muž neukázal) najít trochu svalů, dívej se mu po lýtkách, stará pravda, a pak ještě, když si jazykem promnula zuby v hubě, řekla: „A někteří, ti vypečenější, mívají svalstvo i kolem tlam.“

Pozoroval jsem se velmi pozorně v zrcadle, jsem tloušť, mám vousiska, možná jsem i jalec, ale jedno jsem zaručeně, jsem krásný exemplář. Ať už hledáme cokoli, spatříme-li mě, hned budeme vědět, že jsme to už našli. Přemýšlel jsem o předovčiných slovech a došel jsem na rozdíl od ní k závěru, že trocha pohybu nemůže ublížit ani otylému, týjo, to je krásné slovo, otylému, to je něco jako

napiš mně poému, 
mně, otylému, 
napiš mně poému, 
z acetylénu

Nevěřili byste, jak mám krásně prokreslené lýtkové svalstvo, jde mně to každodenní cvičení do nohou, každý den, když se škrabu do čtvrtého patra v paneláku, připadám si jako král velehor, jako alpský horský vůdce v tyroláčku, co za krempou má květ protěže a tři turistické odznaky vysokohorských chat, jen ten padací most na kalhotách mně chybí. Když jsem se na sebe zahleděl ještě pozorněji, bylo mně jasné, že budu muset udělat něco s rukama, těch pár cest za rok, kdy zdolávám zmíněné schodiště po čtyřech, to prostě nemůže zachránit, ruce vůbec nevypadají jako pracky kulturisty, spíše jsou poněkud atrofované a anoretické, ale nohy mám velice hezké, takové kulaté.

Byl jsem z podzimku, jak si vzpomínám, v Blatnici na víno, ani nevím, jak mě to napadlo, asi že večer jdu na ples a tam se bude prodávat opravdu leccos, ani to nejdražší není zárukou, že bude dobré, znáte obchodníky, znáte vinaře, znáte svět, pokud si víno neuděláte sami, nevíte nikdy, co opravdu pijete. Byl jsem tehdy v té Blatnici, protože jsem jel do Čech a chtěl něco přivézt, jak to strýčci z Moravy dělávají, a koupil jsem tehdy i burčák, seděl jsem v autě jak na trní a nejraději bych ho vezl v náručí, musel jsem jet jako s vejci, něco jako Mzda strachu, jestli jste ten prastarý film viděli.

Je z první poloviny padesátých let a chlapi v něm v rozhrkaných předpotopních náklaďácích vezli po rozbité cestě džunglí nitroglycerín někam do dolů, a vyletěli skoro všichni do vzduchu, tak přesně takhle se choval milý burčák, co se cítil být bratránkem nitráku a chtěl stoupat k nebesům jak dým, ještě dlouho potom, co jsme ho vypili, se choval převelice nepokojně a bujně.

Vzpomínám si, že jsme kdysi se stejně rujnými a říčnými přáteli natočili kus filmu, který byl inspirován tou Mzdou strachu, jmenoval ze Strach ze mzdy, rusky Staroch iz mazdy, já tam hrál toho správce dolů, co najímal dobrovolníky, trochu jsme posunuli děj, nevezl se nitrák ale slivovice, nejelo se náklaďáky ale na kolech, a nevezla se do dolů ale žízní umírajícím houmlesákům na čundru, měl jsem hrát hodně zvrhlého chlapa, tak jsem často říkal „Do prdele!“ a pořád kolem sebe plival a utíral si bradu jako ten správce z Butche Cassidyho a Sundance Kida, střídavě jsem se škrábal v rozkroku a hrabal mladinké, tehdy velmi nezletilé dceři přítelově do klína, v němž držela misku s kysaným zelím, bylo to celé hodně mladé a rozpustilé, spíše než dnešní bluesové motivy to tím gajstem, co v nás tehdy byl, připomínalo electric boogie woogie.

Dnes však již blues je moje násobilka do dvanácti, do dvanácti taktů složený život, jako japonský vějíř, dvanáct taktů jsem zatím vždycky spočítal. Všechno na světě prý se dá opravit, lidé i předměty, je to možná pravda, leccos jde zachránit. Přítel shledává po půdách staré haraburdí a renovuje je, staré žehličky na žhavé uhlí, jízdní kola nebo petrolejky, zrekonstruuje to a tvrdí, že pak teprve to dostane pro někoho zvláštní náboj, duši, chcete-li, no prosím, beru, pro někoho možná, pro mě však nikoli.

Pro mě osobně opravovaní starých věcí postrádá smyslu, jenže teprve když to postrádá smyslu, je to pro někoho krásné, třeba automobiloví veteráni nebo muži mezi padesátkou a šedesátkou, vlastně bych měl ve správním řízení dostat mastnou pokutu, neboť o více než dvacet roků za noc překračuju maximální povolenou rychlost stárnutí. Leč pro správné vnímání blues je to takřka nezbytné.