Maminko,

to je dobře, že jsi našla odvahu mluvit o svém strachu, každým sdělením tvoje hrůza o odstíneček vybledne, ale to ty dobře víš, jen to hledání vhodných uší dá obyčejně zabrat.

Lidé i umírají na nesvěřené strachy, houbeles pomůže, když ti budu popisovat, jak jsem nosil svého kamaráda, skvělého bubeníka a ještě lepšího člověka, jako čtyřicetikilovou třtinu na rukou do koupelny, kde ho jeho žena umývala. Jak jsem dokonce napsal po jeho smrti jeho ženě báseň, protože jsem neznal tehdy větší ženy, opustila své zaměstnání a šla pracovat do nemocnice, aby mu mohla být nablízku. Když jsem jej nosil na rukou, protože už nemohl pomalu ani hýbat rukama, to byly jeho poslední dny, už jen ležel na posteli otočený ke zdi a jediné co říkal, bylo: „Co vy víte!“

Anebo jak zemřela mladá kamarádka na recidivu leukémie, z níž ji poprvé vytáhli někdy v patnácti ale mezi tím ji její blbý manžel přetáhl ke svědkům Jehovovým a tak tu po recidivě nechala dvě děti, neboť odmítala krevní léčbu, tohle nemá smysl popisovat, protože když já budu mít zánět okostice a budu mlátit hlavou o zeď, málo mně pomůže, když bude někdo popisovat jak se bolestí počůral, když si skřípnul palec mezi dveře, chci jenom říct, že strach je tak individuální jako naše DNA a tak se těžko poměřuje a váží, jen říkám, že je dobře, že se člověk dokáže svěřit, a když máš vedle sebe někoho, kdo tě dokáže mlčky držet při tom za ruku, musíš děkovat osudu, velikost člověka tkví v tom, že zná svou ubohost.

Já jsem se smrtí a smrtelností celkem smířen, jakkoli prožívám v závěru svého produktivního věku snad nejkrásnější životní období, pokud to mohu vůbec posoudit, žiji tak krásně, že mám permanentní strach z nějaké jobovky, protože to tak chodí, jak popisoval John Lennon, když říkal, že pocit spokojenosti je to, co cítíte těsně před tím, než zakopnete a rozbijete si hubu, chci říct, že smrti se nebojím, jen umírání, to dokáže být zlé, ale jak už tak psychika s tělem je svázána lany pevnějšími než most přes Golden Gate, věřím, že když onemocní tělo, onemocní i duše a už to nebudu já, kdo bude říkat ta slova a ty věty, které dnes by mně byly nepochopitelné.

Leč moje lékařská zpráva byla dnes ještě negativní, pojďme se radovat, listoval jsem svým deníkem a narazil na tohle:

Moje užaslé oči se upřely na Alana, ale oba jsme byli jaksi mimo reálný svět a přemýšleli jsme v dimenzích Felliniho filmů. Každou chvíli se z Alana stane šest nahých starých žen, kterým visí prsa až na kolena, všechny ty stařeny se mi budou chechtat, ale vy mě nebudete vidět, až kamera příště zašvenkuje na místo, kde jsem stál, bude tam místo mě stát čínské těžítko na papír.

Tak tohle je řád světa a smysl života, tenhle postmodernistický zmatek v duši, bludné cesty svědomí a sobecký pohled na okolí, miloval jsem Felliniho filmy než jsem poznal filmy Petera Greenawaye, Prosperovy knihy jsem si užíval několikrát, protože tam bylo všechno, celý můj snový život, ta panoptikální pasáž s civilně jednajícími nahými lidmi ve sklepení, to je prostě geniální podobenství, a navíc, Greenaway vystudoval malbu, takže vše bylo v krásných lomených barvách starých vlámských mistrů, bože, to byla krása, čistá krása.

V souvislosti s filmy si vybavuji, že přítel malíř mně kdysi půjčil (já filmy na DVD nesbírám, protože u mě ještě postaru film patří do kina a nikoli do obýváku, takže mně musí být film vnucen, jinak by se mně doma neobjevil) na DVD film Dívka s perlou, je o Janu Vermeerovi a jeho obrazech, nevím, nakolik je to autentický příběh ale ten přítel jej deklaroval jako krásný film a já k němu takto přistoupil, ach, jaké bylo zklamání, když jsem viděl to toporné severoevropské herectví, tu upachtěnost ve výrazu, úplně přesně jsem viděl, jak by ty scény natočil třeba Michalkov, žádný Hollywood, ten je prostě ztracený a soudím, že se z toho marasmu už nevyhrabe, ale ruský režisér, ten je mému vnímání pořád blízko, ten smutek, ty slzy za smíchem, tohle bylo zklamání, takový materiál a tak amatérsky zpracovaný, ale nepopírám, že se někomu ten film bude zdát geniální a bude hledat v tom tápajícím herectví výrazové prostředky, kterými se snažil režisér zobrazit šestnácté století.

Uhnu vám, přátelé, na jinou kolej. Jak víte, píši si dlouhá léta deník, poslyšte, co jsem si poznamenal přesně před třemi lety a třemi týdny: „Co my jsme to za národ, za ten půlměsíc, co jdou na TV reality šou, dokázali naši monopolní dodavatelé energií zdražit o více než deset procent a lidé jsou naprosto v klidu, zajímá je jestli vypadne dřív Petr z vily nebo Reginino ňadro z podprsenky, ale že za rohlík budou za pár měsíců dávat tři koruny, a na jaře se poserou z doplatku za topení, to je jim jedno, bože, my jsme ale tupé stádo, politik řekne, že se musí privatizovat za účelem vytvoření konkurenčního prostředí a pak prodá celé telekomunikace, rafinerie nebo elektrárenství či plynárenství nastojato nadnárodnímu koncernu, který určuje ceny nejen u nás ale v půlce Evropy, no a my mu ještě zatleskáme, vlastně proč ne, když jediným podpisem vydělal pro sebe sto milionů na úkor miliardových ztrát státu, to je vlastně podle pana prezidenta úspěšný člověk.“

S tím rohlíkem jsem to docela trefil, dnes za něj dám víc než před pár lety za celou snídani.