Mám skvělou paměť na obličeje

Jen docela málo mých setkání se známými připomíná první kolo souboje o titul mistra světa těžkých vah, odborníky na box zvané oťukávání.

Opravdu jen docela málo, asi tak devadesát procent. U chlapů si toho nevšímám, chlapa vždycky nahradí jiný, když se mně podaří úspěšně zasklít na ulici něčí papulu a majitel té papuly je urážlivý knecht. Na takové známosti mně opravdu nesejde. Já když někoho potkám, seznámím se s ním a lze očekávat, že bychom se mohli začít potkávat častěji, tak já takového hned upozorňuji: „Poslyš, já mám dost špatnou paměť na obličeje, tak až se potkáme příště a já budu zaujat něčím zajímavým za tebou, tak do mě normálně kopni anebo mě vem do náruče a zatřep se mnou jako se sidolem, já si vzpomenu!„

Ale s ženskýma to mám jinak, když zasklíte ženskou, můžete v životě o moc přijít, samozřejmě nemyslím na ta chvilková potěšeníčka, ale na velké celoživotní potěšení, skládající se z dlouhé řady takových chvilkových potěšeníček. A tak se s ženskými raději zdravím i v případech, kdy si tak docela nejsem jist, jestli je to ta z minulého týdne. A navíc s ženskými jsem zmítán dvojí pochybností. První z nich je, že je nepoznám, a druhá, že je poznám a budu považovat tu, s níž mluvím, za některou jinou.

Říkám si, když ona začne mluvit o fotbalu: „Sakra, to není ta samá, co jsem minulý týden s ní rozebíral moderní český film a japonské čajové konvičky?“ Mně ty baby přijdou všechny stejné, snad jen že některé mají o něco světlejší vlasy nebo o pár kilo víc, ale jinak jako by si všechny z oka vypadly, já mám na obličeje paměť asi tak vyvinutou, že jsem vždycky dával k lepšímu, že já kdybych fotra neviděl měsíc, tak ho nepozdravím.

Každý, kdo mě zná blíž,  je vždycky vyřízený z toho, jak se ke mně zná a srdečně zdraví někdo, koho jsem v životě neviděl, a já se s ním srdečně bavím, boxuji s ním předlouhé první kolo, to oťukávání, a když se prořekne, odkud se známe, já si rázem vzpomenu a začnu trumfovat a ještě vyjmenovávat detaily z našeho minulého rozhovoru, které si on nepamatuje, protože na jména, příběhy, čísla nebo typová označení jsem fakt kapitán, to si vzpomenu bez problémů. Ale ty ksichty si fakt naprosto nepamatuji, pro mě placka jako placka, až začne mluvit, to už si pak ty lidi rozliším, zkrátka lidi rozeznávám podle slov a ne podle huby.

Co já už zažil trapasů, já jsem kdysi pět roků chodil s ženskou a pak ji po dvaceti letech potkám ve městě a já nevím, jestli je to ona, není to ona, tak ji prostě neoslovím a ona odejde, abychom se zase dvacet let neviděli, to je skutečný život, to míjení.

Některé ženské poznám hned, třeba podle chůze, ale obličej mají pořád nový, hele a víte, čeho se doopravdy děsím? Když jednu babu budu pokaždé považovat za jinou, zásadně jim proto neříkám jménem, i když mám v hlavě uloženou kartotéku ale to není žádná kartotéka, u mě v hlavě leží tisíc obličejů a tisíc jmen, každé spořádaně ve svém šuplíku a ten třetí šuplík, kde jsou uloženy obličeje označené správným jménem, ten připomíná prázdný regál se zlevněným zbožím.

V sobotu jsem se hrnul utrhnout od jednoho kočárku známou ženskou pod záminkou, ať si maminka to mimčo dá od ní kousek dál, aby jí je moje známá neuřkla, když jsem promluvil, zvedla se od kočárku pravděpodobně nějaká cizí ženská, protože ta, co jsem ji v tom cizím těle hodlal pozdravit, to nebyla. Ta, co to nebyla, by byla daleko srdečnější.

A představte si, že potkám svou ženskou s cizím chlapem a já si nebudu jist, jestli to byla ona. Mně by to až tak dalece nevadilo, já bych si to vyřešil jednoduše, řekl bych si: „V životě by mě nenapadlo, že si mohou být dvě ženské tak podobné!“ No tak jistě, šťouralové, nesměla by promluvit. Ale nakonec, kde je psáno, že dvě ženské nemohou mít i podobný hlas? Poslyšte, vy mě s tím už štvete, no tak dobře, tak se představí, proč by nemohly dvě ženské stejně vypadat, mít stejný hlas a jmenovat se také stejně? Já přece nejsem nadán pravomocí žádat předložení veřejné listiny, prokazující totožnost.

Víte co, nechejme toho, kdysi jsem četl ve Škvoreckém: -Pamatoval si, že fotografii cukrového pána komentovala Zuzanka jakési přítelkyni slovy : „Vona je pěkná ale ten vylízanec - tak jalovýho hezouna jsem v životě neviděla.“ Přítelkyně potvrdila vylízancovu unikátnost.- A tenhle citát sem pasuje jako příslovečná prdel na hrnec.