Moje babička ji vařila z rajčat, stará škola, já jsem Protlakový Jirka, co se dá dělat, to je daň pokroku, tyhle miliony zapomenutých chutí a jídel od babičky, za to si dneska můžeme pochutnat na hambáči nebo gyrosu, které babička dozajista neznala.
Tak popořádku, nejdřív tu rajskou, já mluvím teda o polévce ale v podstatě je to řídká omáčka, u mě je to jedno, já ty dvě od sebe nijak nadvakrát nerozlišuju, to je jako když si vedle sebe postavíte matku s dcerou silného genofondu, jsou jedna jako druhá a musíte je znát hodně zblízka, abyste dohledali markantní rozdíly. Moje polívečka se rodí takto:
Dám vařit do trošky vody v hrníčku 10 zrnek hřebíčku, pěticentimetrový kousek celé skořice, 10 zrnek nového koření a jeden větší nebo dva malé vavřínové listy, kterým se říká bobkové, jakmile voda začne vřít, vypnu ji a nechám stát tři až pět minut, dél ne, ať nezhořkne.
Mezitím si nakrájím na drobno ale opravdu nadrobno cibulku a udělám ji na troše oleje na skelnato, prostě ne moc, maximálně trošku dozlatova, zapráším ji hladkou moukou, čímž mám světlou jíšku s cibulkou, tu zaliju studenou vodou, rozmíchám a přidám obyčejný větší protlak, osvědčil se mně ten ve skle, ale myslím, že na tom tak dalece nesejde, hlavně aby to byl ten větší a ne ten maličký jako je třeba játrová paštička, rozmíchám to celé, deset minut povařím a scedím do toho tu připravenou aromatickou vodu, trochu osolím a už jenom tu chuť doladím cukrem a octem, zpravidla netřeba moc, ba skoro vůbec.
Když to zůstane řídké, uvařím do toho hrstičku takové té těstovinové rýže, tu do toho mám rád, a když se mně to podaří udělat husté, tak do toho před koncem bouchnu lžičku obyčejné marmeládové směsi, například linecké, a mám rajskou omáčku, co se jí dá polít kopec těstovin. Tohle mám od jednoho hospodského kuchaře, marmeláda dodá rajské takovou tu hospodskou "divokou" chuť. Ta cibulka ponechaná v polévce nebo omáčce je můj rafinovaný špílec, hrozně mně v tom chutná. Někdo ji nesnáší a cedí to, nebo pasíruje, podle toho, ale já ji tam nechávám. Jak sladkou nebo kyselou tu rajskou máš rád, tak si ji uděláš, omáčku dělám trošku hustší, teče tak cenťák za sekundu, víc ne, ať to není jako polévka, a s těma potrubíma a když se to posype sýrem, a o státních svátcích i kostičkama opražené slaniny, dá se na tom světě zase chvilku vydržet.
Ale když si to chci vyfotit, protože moje omáčky a polévky jsou nejen chutné ale i fotogenické, tak si musím omýt nebo aspoň otřít ruce jako muslim před modlitbou, tak si vybavuju, že to není tak jednoduché, s tou jejich očistou, my to máme daleko prozaičtější, když nejsme odmalička vedeni k dělení rukou na čistou a nečistou.
Ale to nemusíš být zrovna muslim, stačí oblast, kde je málo vody a už je ten zvyk na světě, takže u nás, kde si můžeš obě ruce umýt, se tenhle úkon, který jednu z rukou znesvětí tak, že se stane nezpůsobilou k náboženským úkonům, zpravidla dělá tou obratnější, nebo tou, kterou si tam snadněji dosáhneš, když saháš pro něco pod kredenc, také tam intuitivně jdeš tou obratnější a tak je tahle ruka už vytrénovaná, vlastně až od ramene a kdoví jestli ne už od páteře, protože když to zkusíš tou druhou, není to tělo tak ohybné tím opačným směrem a je potřeba to asi trénovat, chce to asi promluvit s někým ze svazu invalidů.
Ovšem vyfotit si polévku před jídlem, to je začátek konce, dokud jsem lítal po městě s foťákem z bazaru za tři stovky, měl jsem každý večer aspoň tři tanky k vyvolání, jak jsem si začal kupovat literaturu a lepší foťáky a barevné filtry a stativ a rukáv, sluneční clony a drátěné spouště, tak pomalu přestávalo být co fotit, protože jak jsem četl ty knihy, zjišťoval jsem, že tu mou cestu ušlo přede mnou nějak kolem padesáti miliard lidí, a někteří ji ušli tak, že skončili na zdech národních muzeí, takže čím jsem měl víc foťáků, tím jsem měl míň fotek, tak by se to dalo říct.
Ve volných dnech, co jsem měl, jsem se jen tak válel, bohulibá činnost, trošku sudoku, trošku televize, trošku jen tak lelkovat, to se mně líbí, já bych vydržel ležet týden v kuse, já jsem skvělý pacient, mně když se řekne „Ležte!“, já ležím jako trám, horší je když se mně řekne „Zhubněte a hýbejte se!“ To také ležím jako trám, mám tam někde nějaký psychický blok.
Nejraději už fotím jen v kuchyni a jídlo, vzít foťák a jít na pochoďák, to mě už neláká, kdo se s ním má tahat, ale jako na potvoru, když už se někam vypravím bez foťáku, člověk uvidí něco, co by za obrázek stálo, ale to jen a výlučně tehdy, kdy s sebou ten krámek zatracený nemám. Když se s ním tahám, tak se všude nabízejí samé banality, samé stokrát focené pokroucené stromy, samé stokrát focené zurčící bystřiny, ten správný kouř a ta správná zahulená zahrada jako z pohádky také je už mockrát viděná, tak to prostě práskneš ve stylu „Co když z toho vyleze něco, co ještě nikdo neudělal,“ jenže, a ještě jednou velké JENŽE, vyleze z toho zase banalita a ty nad tím obrázkem koumáš v počítači, jestli by z toho nešlo něco vymyslet, nakonec třeba i jo, ale to už není fotka, to už sis skoro mohl namalovat, divné, když foťák nemáš u oka, celkem by se i našlo, co fotit, ale jak ho dáš k oku, všechno zmizí a svět ti nastrčí prdel.
