Kdy je člověk tak akorát starý, aby mohl soudit?

Před časem jsem se trošku pohoršil nad tím, když náš pan prezident odmítl jmenovat soudce mladší třiceti let, má na svůj názor právo, říkal jsem si a myslel tehdy něco v tom smyslu, že jestli někdo hne s tou kalnou vodou našeho soudnictví, tak to budou právě ti nekompromisní mladíci a mladé ženy do třiceti let.

Mladí soudci mně v té úvaze dali za pravdu a jemu odpověděli, že ho přesvědčí o tom, že jsou stejně dobří jako jejich starší kolegové. Ale pak mě napadlo: „Jak to chtějí udělat? Budou své případy vyřizovat presto prestissimo a oslní pana prezidenta statistikami naplněnými počty rychle uzavřených případů? A to už ve mně hlodal červ pochybností.

Sám ze své zkušenosti na sobě a své praxi vidím dnes zcela jasně, že před třiceti lety jasné a jednoznačné úkony, které jsem prováděl, jsem měl za jasné a jednoznačné pouze já a to z nezkušenosti. Přestože mnohé tabulky mezních odchylek od normy stejně jako jisté zákony nedoznaly podstatných změn, můj přístup k totožným problémům se velmi, velmi změnil. Jsem dnes daleko opatrnější ve svých soudech a pokouším se předvídat kolizní situace, mnohdy normu nedodržím a překročím, když cítím, že tím věci prospěju.

Ale to jsem ve třiceti nevěděl, ba co nevěděl, netušil jsem, co způsobím, překročená norma byla prostě překročená norma a to bylo zapovězeno, bum prásk a je to.

Jenže starý pan rada Vacátko klidně pustil zlodějíčka, který mu prásknul vraha, protože zcizená byť drahocenná váza z dynastie Ming je něco zatraceně jiného než zabitá mladá holka.

Policista bez těch letitých zkušeností by zlodějíčka podle foršriftu zavřel do báně, měl hezkou statistiku a vrah by lítal po svobodě. Nikde není psáno že stáří rovná se moudrost, ale zkušenosti, to ano, to snad ano.

Jenže u starých až přestárlých odborníků může fungovat také syndrom vařené žáby. Když vhodíte žábu do vařící vody, hned vyskočí ven, ale když ji vložíte do studené vody a tu budete postupně zahřívat, zůstane žába ve vodě a pomalu se uvaří.

Problém je daleko složitější o to, že soudce nemůže odmítat kauzy, například že by předseda soudu dával jednomu na zaučení jenom lehké a jinému jenom složité kausy.

Není to jednoduché rozhodování, ale jsem pro těch třicet let. V naší zemi není dosud běžné, aby se mladý člověk tak říkajíc trhl od rodiny a staral sám o sebe už od puberty, aby za něj maminka s tatínkem například nelítali po úřadech a nevyřizovali administrativní stránku jeho života.

Když si představím v soudcovském taláru takové sedmadvacetileté dítě, kterému dodnes maminka pere, vaří, tatínek platí byt a benzin, plat mu slouží víceméně jako kapesné, žije vlastně jen pro své další studium a možná také zábavu, nemyslím, že může takový všestranně zabezpečený člověk objektivně posoudit situaci nezaměstnané matky samoživitelky, která spáchala zločin z bezvýchodnosti.

Schválně to přeháním, ale princip zůstává. Mladý nechápe a starý je pomalu uvařená žába. A tak ta otázka mně stále brousí hlavou: Kdy je člověk tak akorát stár, aby mohl soudit druhého?