„Jaký igelitkový páprda?“

„Okamžitě si běžte vypláchnout hubu, vy hulvátko jedna hulvatá, to je obraz výstředního milionáře, elegána, který se s největším sebezapřením zahazuje s takovou ženskou, jako jste vy!“

Tak nejak priserne vypadala Pruhledna Zaminka. Vzpamatovaval jsem se dve piva.

Tak jsem se osopil na jednu známou paní, která mou fotografii s nákupem v obou rukou charakterizovala jako záběr nahlouplého igelitkového páprdy. Já tutéž fotku považoval a také prezentoval jako zobrazení svůdného ďábla, jdoucího z nákupu, an třímá igelitku a balík minerálek, neuvěřitelně romantický a neobvykle originální záběr z ulice, hodný nejvěhlasnějších světových magazínů.

Ale ponechme tu nekulturní ženštinu jejímu osudu a popíšeme si, jak jsem se byl před malým časem rozkošně opít, vzal jsem si svou zamilovanou muzičku, Johna Mayalla, takové roztomilé album z r. 2001, kde mu přihrávají Peter Green, Garry Moore, John Fleetwood, Dick Hackestal-Smith a podobní čarodějové, usadil jsem se za stolem, upíjel pivo, pokuřoval a poslouchal, jak je John stále alone for the ride, jak možná bude funy next time, jak mně svěřuje něco málo about my baby, jak skučí so many roads, so many trails.

Bylo mně jako v mamince, měl jsem skoro zavřené oči, jen škvírečkami jsem vnímal okolí, zabarvené umělým osvětlením, mhouřil jsem víčka do škvíreček aby se obraz rozostřoval a podbarvoval, na střídačku jsem oči pootevíral a zavíral, měl jsem z toho úplný svátek, protože jindy se vám to třeba už takhle nepodaří a tak jsem si té podivné barevné hudby chtěl užít. Ale pak se někdo dotknul stolu, já se probral, a rázem bylo všechno pryč, kouzlo vyvanulo jako cigaretový kouř z okna vlaku, kde se vzala tu se vzala, stála u stolu.

Chtělo se mně říci „pod plachetkou osoba“ ale tahle nebyla podplachetnice, tohle byla taková ta, co se o ní říká v nejlepších letech, něco mezi čtyřiceti a smrtí, řasy jako smuteční prapory na pražském Hradu při úmrtí prezidenta, na tvářích nános mejkapu jako paragáni v akci, pravda, trošku jiné barvy, tady převažovala oranžová a růžová, zatímco paradesantní jednotky používají zelenou a černou, její ústa rudou barvou zrovna křičela, připadala mně jako hrabě Dracula těsně po uvolnění skusu krkavice. Růž až na zubech, znáte to.

Pojmenoval jsem si ji Průhledná Záminka, protože si přišla baba jedna princmetálová koupit cigaretu, když mě viděla tak labužničit, myslela, že kouřím nějaké omamné svinstvíčko, vzala si hned dvě, a neměla ani oheň, schválně si odnesla zapalovač, abych za ní musel ještě jednou pro něj, dala mně za dvě cíga dvacet peněz, nechtěl jsem nic a říkal jsem jí, ať nikdy neplatí za něco, co může dostat zadarmo.

Na ta slova celá zjihla, rozněžnila se a začala usilovně pracovat na výrobě poněkud omšelých cukrbliků, které v jejím podání mohly zabírat tak před třiceti lety, pokud to mohu posoudit, jenže já byl mimo hru, protože jsem byl naštvaný, že mě vytrhla z mého snění. Baba se chtěla kamarádit, ale já jí to uťal a poslouchal jsem dál, popíjel a pokuřoval, snil o jiných babách, sny mají tu výhodu, že když se probudíš, ta baba zmizí, na rozdíl od těch bab z masa a kostí, které ti visí na krku tak dlouho, že když se tě pustí, tak bez toho břímě už neumíš žít.

Jsou chvíle, kdy není zbytí, někdy se věci tak seběhnou, že se člověk opije i před vlastními dětmi, tohle byl jeden z těch případů, kdy jsem bez ohledu na své potomky musel tu nádheru sprovodit ze světa gramáží vyšší než obvyklou. Ale to mně připomíná, jak se mě kdysi přítel zeptal na můj názor, zda se mají děti účastnit rodičovských sezení s alkoholem či zda je lépe děti co nepříjemné svědky prapodivných jim nepochopitelných excesů zahánět do jejich cel.

„V zásadě bych řekl, že by se dětství s dospělostí v rodinných alkoholických příležitostech a jiných sešlostech příliš míchat nemělo,“ zamýšlel jsem se nahlas, „samozřejmě je to sobecké vůči těm, co děti mají a přesto by chtěli hýřit, jenže děti, jak víme, je řehole, pěkných pár let jsme s mou bývalou ženou, matkou mých dětí, nešli nikam společně, měli jsme třeba i na filmový klub dohodu s generačně spřízněným kolegou a jeho ženou, ve středu jsme šli my chlapi, a ve čtvrtek zase ženské.“

„No a třeba chata?“ nedal se odbýt kamarád. „Přes den jistě, žádný problém, dokonce mohou děti, když jsou fajn, přinést oživení,“ usuzoval jsem, „samozřejmě takový otravný rozmazlený fracek dokáže otrávit vzduch v okruhu deseti světelných roků, no ale večer to roztomilé ptactvo ať jde chrnět, klidně ať se ozývá okřikování, abychom nehýřili tak hlučně, no v kostce bych řekl, že děti na akce dospělých nepatří, ale někdy, když není jiná možnost atd.“

Ačkoli jsou rodiny, kde děti jsou zvyklé ponocovat a ještě ve dvě v noci sedí s otevřenou pusou mezi dospělými a ti samozřejmě ještě ani v dobu tak pokročilou nemohou používat přirozený slovník a tak pronášejí takové lingvistické perly: "Evičko, chtěl bych zkypřit tu vaši zahrádku a konečně ochutnat tu vaši voňavou růžičku!" a ten spratek se ptá, co strýček blbne, když chce při polních pracích požírat keř, notabene ostnatý.