Jak spolu souvisí můj mobil a hotel Moskva?

Minulý týden jsem si v poklidné náladě vykračoval přes park a začal mně v aktovce zvonit mobil, říkám si: No jenom zvoň, sakra, chumelí, na obou rukou rukavice, brodím se břečkou, nesu aktovku a kytku a nevím, kterou rukou bych telefonoval. Ostatně nerad telefonuju, a už vůbec ne venku a když se mně nechce, nejraději bych šel Alexandru Grahamu Bellovi vyčinit na hrob.

V poklidu jsem došel domů, uklidil si nákup, svlékl se, napil, několik takových těch rituálních činností provedl, no a už v leže s knihou jsem si vzpomněl na to, jak ve čtvrtek jsem byl ve Zlíně na konferenci, malý velký ševcovský svět hotelu Moskva, mladistvý snaživý hmyz, pobíhající po velkém kongresovém sále a roznášející kávu chuti stejně fádní jako byly proslovy, které jsme jí zapíjeli.

Jak já tento virtuální svět nemám rád, nikdo nehraje svou roli, každý hraje někoho jiného, náš osvícený management už po třech lekcích a dvou cvičeních v manažerských kurzech se chová keepsmillingovsky blahosklonně kolegiálně, to úporné dodržování obsahu první lekce rétoriky, začíná se verbálním gagem pro povzbuzení pozornosti, všichni se křečovitě předháněli v citování vtipnějšího bonmotu, ale pak jim utíkaly ty detaily, které znamenají dokonalost a co teprve když se pustili na tenký led vlastních slov. Věty nastavované jako polévka pro chudé, plné slovních vycpávek jako bývala ramena realistických kostýmů mušketýrů v provinčním divadle, bezobsažné a prostoduché slovní piruety.

Obsah jejich proslovů doprovázený hloupými grafy v powerpointu je pro zkušeného harcovníka úsměvný, dodnes snad nepochopili, že my, bezejmenní kuliové, jim do těch jejich moudrých grafů dodáváme přizpůsobené hodnoty, takže manažeři vyhodnocují a chlubí se dokonalým zpracováním našich polopravd a pololží.

Vždycky jsem si chtěl vedoucích kádrů vážit, u těch chlapů ze staré školy, co jsem v mládí zažil dosluhovat, to ještě šlo i když ne zrovna pro odbornost, ale věděli co je čest, etika, kolegialita, dnes se o tom pořád mluví, neustále se zdůrazňuje morální profil zaměstnance a celá ta šaráda připomíná premiéra, který na venkovské radnici pronese proslov o nutnosti úspor a odletí vládním vrtulníkem, pod nímž po dálnici švihá nedovolenou rychlostí kolona šesti vládních vozů s prázdným limuzínovitým obrněncem.

Jak já bych chtěl být zase mladý ani ne pro mládí jako stav těla a duše ale pro ten nedostatek přehledu a zkušeností, pro tu naivitu, která k němu patří, která mně umožňovala jim věřit a nevidět, jak se každou další větou usvědčují z opaku, z povrchnosti a sebestřednosti.

Ale na rautu jsem byl neurvale mezi prvními, ukořistil jsem dva kusánky pečeného masíčka a jeden řízeček, dvě kolečka rolády a odnesl to k našemu stolu, aby i kolegyně, s nimiž jsem zabíjel ten k smrti odsouzený čas, něco z toho bohatství ochutnaly, jenže těch pár soust, to je tak asi všechno, co jsem si z toho dne odnesl, ti slušní, co se nechtěli strkat, už si odnesli jenom apple pie (opravdický zlínský apple pie, nikoli moravský štrúdl) a ti, co byli úplně nejslušnější, měli jen půl banánu nebo čtvrtku jablka, klasický raut chudých, už se nedoplňovalo.

U stolu jsme si dělali legraci, že je to naše osobní ohodnocení, měl jsem se na tom rautovém stole vyválet, abych spotřeboval tolik, na kolik svou práci cením.

A víte, že jsem se ani nepodíval, kdo mě to tehdy volal? Takže se vlastně dá říci, že můj mobil a hotel Moska spolu celkem nijak nesouvisí.