Hra na sochy

Hráli jste někdy hru na sochy? Pamatujete se na ni? Já se kvůli ní zamiloval a drží mě to dodnes! A je to už bezmála padesát let!

Take ziva socha, jen trochu zatracene jinak nez ty nase pred padesati lety. Ty byly v teplakach a flanelovych kosilich.

Pro ty, co ji nikdy nehráli: Patřila v době mého dětství mezi oblíbené psychologické hry spojené se vzrušující tělesnou aktivitou. Podporuje fantazii a empatii. Zpravidla ji hrávaly skupinky nějak sdružených či spřízněných duší, třeba školní děti nebo party mladistvých na večírcích. Tomu, kdo ji vyvolá, jde zpravidla jen o jediné: Je-li mlád, vzrušuje ho dotýkání a intimní detaily těl v neobvyklých polohách, je-li starší, vzrušuje ho získávání informací o účastnících hry, protože průběh hry o vás odhalí takřka vše, co jste nechtěli nahlas nikdy říct.

Abych vám řekl pravdu, tak jsem tu ženskou vlastně od oné události s dětským zamilováním, co přežilo desítky let, neviděl, ale při náhodném setkání před nějakým časem jsme začali spolu mluvit jako bychom tu hru hráli včera, tak živé to v nás obou dodnes je. Byť jsme se od té doby spatřili až po nějakých třiceti letech. To je dětská hra, co?

Nevybavím si už, jak se to hraje přesně, jde o to, že jeden nebo možná i více hráčů představuje sochu, a zbývající hráči v pořadí určeném buď losem nebo splněním nějakého úkolu se kvalifikují změnit polohu sochy. Prostě hráč se postaví doprostřed skupiny a stojí. První ze zbývajících hráčů, který získal to právo, mu třeba upaží ruce, další mu jednu podepře v bok, protože se mu zdá, že je drží už dost dlouho v pozici ukřižovaného a bolí ho to. Hra se postupně přiostřuje, jak se úloha sochy střídá, dochází na mstu, na soucit, na krutost až sadismus, mnohdy už musí někdo citlivější zasáhnout, protože hra dostává dosti gestapáckou podobu.

Pamatuji si, že nás ji nechal hrát vesnický kantor na začátku školního roku ve třídě, zřejmě aby poznal co nejrychleji naše charaktery. A že je tedy poznal, protože jsme se projevili jako…, no jako děti. Jeden byl hajzlík, co to ostatním hráčům dával takzvaně vyžrat, druhá byla duše dobrá a citlivá, která sochám ulevovala, jak to jen šlo. A prozrazovali jsme na sebe daleko víc, než jen surovost nebo naopak měkkosrdcatost. Ten, co sochy jen tak obyčejně trápil neobvyklými a bolestivými polohami, to bylo ještě dítě, avšak ten, co do toho už tehdy vnášel obscénní gesto nebo sexuální podtext, to už byla svině neukojitelná patologická a mělo se s ní něco dělat už tehdy, protože chudák jeho žena a děti o dvacet let později.

Ona se jmenovala Mařenka (jak jinak tehdy na vesnici, že jo?) a byla sympatická, chytrá, jako proutek štíhlá a ohebná dívenka mezi těmi zárodečnými matkami rodů, co měly pořádný zadek už v deseti dvanácti letech. Líbila se kdekomu a tak si také na ní kluci zgustli, žádná ze soch neměla v popisu své práce tak obrovské rozdíly mezi jednotlivými polohami, od obyčejného úlevného stoje spatného od těch, co se na ně usmívala, po polohu těla a údů obvyklou spíše v pokročilé japonské bondáži od těch, co ji trápili svými dětsky násilnými projevy přízně.

Ale hra je vymyšlena dokonale, pokud se pořadí mučitelů určuje schopnostním testem, tak se nemůže celkem nikam zvrtnout, protože ti zlomyslní hajzlíci bývají zpravidla nepříliš bystří a tak se moc k aktivitám nedostanou, tuhle metodiku také náš kantor zvolil. Ovšem pokud se pořadí "sochařů" určuje losem, jde do tuhého, mohou nastat stejně jako v ruletě dlouhé série hajzlíků a bůh buď milostiv soše.

Milá Mařenka byla v rukou mučitelů vždy jen krátce a vždy ji vysvobodil její princ a ona mu vždy jen kradmo poděkovala nesmělýma očima, protože projevit přízeň znamenalo v naší kruté dětské společnosti dennodenní hulvátské pronásledování těmi závistnými nemilovanými. Dnes bych se rolí prince chlubil a přinášela by mně štěstí do duše, tehdy jsem se za ni styděl a nepřiznal bych ji ani za nic. Co naděláte, prošli jsme si dětstvím všichni, i čínští císařové.

A tak vlastně musím být dodnes vděčný tomu dávno mrtvému kantorovi, který mně umožnil prožít tak trvanlivý nenaplněný vztah. Protože při našem setkání jsme v přítomnosti svých současných partnerů už jen letmo vzpomněli pár spolužáků a kantorů, pronesli pár slov, víceméně formálních přání a pozdravů, a rozešli se zase, možná tentokrát už navždy. Ale hra na sochy v nás obou pořád je, to jsme si v našich vybledlých očích navzájem přečetli velice jasně.