Hospodin má u mě vroubek

Nechal mě zapomenout téma na krásnou báseň nebo esej, bylo to něco o dvou sázích, ale už jsem to zapomněl, bylo to těsně před spaním, už v takovém tom polosnu.

Asi si to téma ještě někdy zpracuji, jenže to samozřejmě povede úplně jinam, nebude v tom už ten poetický šmrnc, který si pamatuji jako jediný, o čem to bylo, naprosto nevím, ale že to mělo šmrnc, vím najisto. Jenže když se o tom rozepíšu ráno, už mě povede má zběsilá mysl jinam, třeba do logiky, jak mohli naši prťaví předkové, měřící stěží 150 nebo 160 cm, mít rozpětí paží takřka 2 m, je-li jeden sáh 1,89 m, to museli mít postavou blíž k opicím než k nám, vezměte to tak, když vidíte ty obrovské dvouruční meče, tunové povozy, a v protikladu k tomu postýlky a brnění jako pro panenky, no museli to být statní junáci.

Středověké nářadí a zbraně, to by neutáhli ani dnešní kulturisté, co zvládli ti naši skrčci předkové, někdy se koukám na soutěže strongest manů, jsou to všechno stopadesátikiloví mamlasi dvoumetroví a napumpovaní, a jejich výkony se jen ztěžka dají srovnávat se středověkým střízlíkem, a v mnoha případech ani to ne, protože dnes ti mackové tahají kamion po asfaltu, zatímco předkové tahali děla a povozy s kamennými koulemi po kamenité cestě na hrad, kam dnes vedou schody nebo lanovka.

Tak to vidíte, ten nápad se sáhem hloubky, co je potřeba podle současných směrnic kopat do země, aby člověk byl uložen předpisově, tak ten předsnový nápad byl kouzelně poetický a mně z toho za živa vyšli kulturisté soutěžící se středověkými skrčky. Tak to je s těmi mými nápady pořád, jsou podivná ta témata, jimiž se stále zaobírá můj neumdlévající háček, tedy pokud jsem na tom jako někteří lidé, kteří místo mozku mají háček, aby si měli na co pověsit míchu.

A víte co je největší sranda? Že ten Bůh, ten Hospodin, že ta boží ustavení a všechna ta řízení prozřetelnosti pro věřící, že ta matka příroda pro materialisty, že tyhle všechny vychytávky pro vírychtivý dav, nejsou nic jiného, než prachobyčejná náhoda nebo souhra náhod.

Málokdo má háček, tedy vlastně mozek, tak statečný a odvážný, aby to přijal a dokázal s tím žít, dokázal žít s vědomím vlastní nicotnosti nejen snad co do vesmírných zákonů ale i co do vlastního života, být sám jen se svým myšlením, vědět, že nic neovlivním krom toho, jestli se večer opiju nebo ne, ale už ani to není v mých silách ovlivnit, abych pozítří nezešílel (zítra ještě musím dopsat jeden dopis).

Obrátila se na mě totiž elektronická přítelka, má krásný nick, ale vám ho neřeknu, abyste ji nezahltili, tak ta mě oslovila, zda mezi svými známými nemám někoho s krevní skupinou A1B RhO+ nebo tak nějak, ani jsem to nečetl pořádně, odepsal jsem jí: „Dobré ráno, děkuji za důvěru, s níž jste se na mě obrátila o pomoc neznámému nemocnému. Já bohužel patřím mezi tu naprosto nepřijatelně ignorantskou skupinu obyvatelstva, která nezná ani svou vlastní krevní skupinu. Natož abych se někoho zeptal na tak intimní záležitost jakou je krevní skupina. Tu jsem neznal ani u žádné z mých zákonných i nezákonných žen. Mně stačilo, že jsem zůstal tělesně bez úhony i po uplynutí inkubační lhůty.“

To se tak někdy stává, že když člověk čte něčí text, připadá si, jako by autor byl jeho přítel, jako by se znali už mnoho let, vždyť přece on nahlas říká to, co já si jen v koutku duše myslím, to musí být dobrý člověk, s tím bych si rozuměl, říká si takový čtenář a ono ve skutečnosti je to všechno zcela jinak. Drahá čtenářka si přečetla některý z mých textů a podlehla mylnému dojmu, že jsem dobrý člověk. Ve skutečnosti je vše jinak. Autor v soukromí je sobecká a křivá svině, která si psaním eticky a poeticky pozlacených textů bohatě lije svou voňavou šťávičku na suché nevábné brambory.

Já rád lidem odmítám jejich návrhy a rád odmítám i dobročinnost, a víte proč? S napětím očekávám svá odůvodnění, která někdy mívají sílu tornád a půvab tahitských perel, sám kolikrát skutečně proti své vůli někomu něco odepřu, jen abych ho nepřipravil o skvělou konstrukci svých důvodů, proč to nepůjde. Málokdy však odepřu něco sám sobě, jsem skromný a ohleduplný a nechtěl bych se tedy nadměrně zaměstnávat vymýšlením omluv sobě sama, já vím, že je to trošku protimluv, jak nechci zaměstnávat, když něco nechci udělat, ale já si rozumím, a na zbytku světa zase nezáleží.

Miluji Jaroslava Žáka, nevím, jak mě to právě napadlo, chtěl bych se mu asi přiblížit, co do jeho umění práce s jazykem, ve skvělé knize Vydržte až do finiše popisuje slušného pána jako fotbalového fandu, to je vám taková krása, pokusím se si na to vzpomnět, jen velmi přibližně slovy: „Ochozy zaržály rozhořčením nad tím, jak našeho zlatého internacionála, forvarda Vencu Okurku, nemilosrdný cizí back neurvale srazil k zemi, aby se zmocnil míče a vydav vítězný ryk, za lhostejného přihlížení černě oděného sudího, vyrazil k domácí bráně. Sportovně vyspělé obecenstvo rázem se proměnilo ve smečku orangutanů jávských, po jejich vzoru tlouklo se mocně ve vzedmuté hrudi, ryčelo nepříčetně a měl-li by soudce zažít jen setinu toho, co mu vyspělí a objektivní sportovníci slibovali, musel by mít jako kočka nejméně sedm životů. Když rozruch pomalu ustával a ctihodné společenství občanů počalo opět věnovat svou pozornost kelímkům s pivem, přišla chvíle našeho slušného pána. "Soudce je ošklivé káčátko," pronesl nesmělým polohlasem svou nestrašnější kletbu. Fandící ženy pomiňme, neboť bádání o hysterii a jiných bědných stavech lidské duše nehodí se jaksi do vědeckého spisku.“