„Hele, víš, že se moje ženská bojí o mé zdraví,

když si s tebou povídám? Prý, že moc a zbytečně přemýšlím. Musím se smát,“ chechtal se kamarád, když jsem ho potkal včera odpoledne ve městě.

Tak vám sem napíšu, co jsem mu řekl, aby své ženě vyřídil, nebudu přece dělat ramena a říkat jí to přímo mezi blinkry já sám, diskuse s ženami, které se bojí přemýšlejícího muže, se jaksi nevejde do mého bohatého repertoáru. Je zbytečné ztrácet čas s ženou, která nepochopila, že nejpřitažlivější orgán na mužském těle je mozek a vlastnost intelekt. Proč s ní tráví svůj čas přítelík drahý, raději přecházím mávnutím ruky, neboť nepíši pornografii.

„Proč by mělo někomu, zdravému či nemocnému, chytrému či hloupému, černému nebo bílému, starému nebo mladému, vadit přemýšlení? Tady mně něco nedochází, to přece ta tvoje ženská ztracená a zcepenělá nemůže myslet vážně, vědění právě osvobozuje a nikoli naopak, čím méně tajemných zákoutí ve svém nitru mám, tím jsem šťastnější, když budu vědět, že tato chvíle a tento okamžik je jedinečný život, budu-li smířen s tím, že tato má cesta je zároveň i jejím cílem a po ní už nic nebude, budu snad i potom vědět, že jsem žil, a bude si mi (doufejme) snáz se světem loučit, jak říkám nepochopil jsem ji.“ Takhle filosoficky jsem mu to postavil, a bez piva, podotýkám.

A pak jsem mu raději vyprávěl o jedné autobiografické povídečce pana Viktora Fischla, tento notně starý pán, žid i Žid, pracoval dlouhá léta v diplomatických službách, strašlivě chytrý pán, který židovství staví nad všechny politiky a náboženství, který půvabně a nádhernou jako briliant čistou a vybroušenou češtinou popisuje, jak musel psát celému Olympu v Barmě vyznávaných bohů doporučující dopis na svého zesnulého služebníka, o němž jeho příbuzní soudili, že by mohl, nabyl-li v zaměstnání na ambasádě takové kvalifikace, vařit i svým bohům.

Pak takový dopis psal ještě dvakrát, jednou dokonce za jiného pána, který byl z komunistické země a víra v boha či bohy mu byla upřena, laskavý chytrý starý pán, v hlavě mně při četbě těch povídeček ze starého cylindru zněl Skoumalův "starý pán sedí a poslouchá jazz a na desce se točí pes", ostatně měl jsem doma ještě pár desek se psem, to byla značka His masters voice a na etiketě seděl takový strakatý vořech s uchem natočeným do trouby starého gramofonu na kliku.

A také jsem mu řekl, ať má o čem přemýšlet, že jsem si opsal jednu větu z nějaké knihy: „Historie Miami je stará 105 let a nejméně jednu pětinu jsem byl u toho, to už něco znamená.“ Vyprávěl to nějaký pamětník, to je hrozné, ten posun ve vnímání, u nás je historie až něco, co je staré nejméně tři sta, pět set, ale častěji tisíc a víc let, u nich už deset let bydlení na jednom místě znamená pamětníka. Tady stojí domy, v nichž už bydlí dvacátá generace přímé rodové linie, jen při každé rekonstrukci se na známé a bezpečné místo uloží další svědectví doby, v níž přestavba proběhla. U nás bylo to místo nad překladem vchodových dveří, kde jsme při bourání staré zdi našli kovovou krabici, kde byly sto a více let staré písemnosti, bankovky a mince, tak k nim otec přidal další relikvie a nechal tu schránu zazdít zase nazpět.

Nejvíc těch rodových posloupností v Evropě zpřetrhají zpravidla války. Někdy by se člověk raději docela bez té historie obešel, nejpregnantněji to vyjádřil asi sir Winston Churchill, když řekl, že Balkán vyprodukuje víc historie, než sám dokáže spotřebovat, měl tím na mysli, že všechny evropské konflikty posledních let pochází z Balkánu, a krásné je, že jeho postřeh platí stále, i když autor už nežije.

Na to mně kamarádíček zlatý odvětil, že jakmile přijde domů, napustí si plnou vanu vřelé vody, otevře si láhev červeného vína, ulehne do vany, nalije se sklenku vína a pokusí se mé myšlenky tímto starodávným způsobem potratit. Dočetl se prý někde, že plná vana horké vody, láhev červeného vína, skákání ze schodů nebo štokrdlete, kyretáž tupým koncem pletací jehlice, byly a jsou praktiky andělíčkářek po celém světě, kterými se snaží uchycené oplodněné vajíčko odpojit od děložní stěny, čerta starého se starajíce o etické a filozofické otázky, kdy to je ještě medicína a když už vražda.

Jsou na věc i takové pohledy, že bych musel papírový ručník, jímž si po aktu otřu moudí, považovat za hřbitůvek o několika milionech hrobečků, nejkrásněji tento problém řešil onen prastarý vtip, kde se katolický kněz, protestantský farář a židovský rabi přeli o tom, kdy začíná nový život. Konzervativní katolík tvrdil, že okamžikem spojení, početí, zatímco reformní protestant označil za okamžik vzniku nového života chvíli porodu, zplození. Rabi je oba vyslechl a řekl jim toto: „Pánové, myslím, že se oba mýlíte. Nový život začíná, když chcípne pes a děti už jsou z baráku.“

Já horkou, ba ani teplou vodu nemám rád, vyrostl jsem na vesnici a chodil jsem se umývat do potoka, který nám tekl za stodolou, až do pozdního podzimu, už jsem musel prorážet tenký led, tak jsem se vlastně z nouze ctnost otužoval, dnes také nenosím svetry, chodím v tričku až do zimy a pak si tedy vezmu bundu proti sněhu. Mnozí lidé to nechápou, jenže já nejenže jsem otužilý ale jako hypertonik se i dost přehřívám, no a v neposlední řadě jako psoriatik mám na rukou takovou tu novou růžovou tenoučkou kůžičku pod šupinami dost citlivou na teplo, snadno se opaří, proto nesmím třeba umývat nádobí, protože ve studené to není ono a do horké vody nemohu, protože mě pálí. Je to se mnou kříž, když některé činnosti nesmím vykonávat pro své choroby, život se Štírem není jen samá slast, ale naštěstí převažuje.