Dnes to chce ty správné hospody a ty správné přátele

a nemýlit se osudově jako třeba Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který ač osvícenec vsadil na špatného koně a skončil vedle Jana Jesenia a jiných českých pánů mečem Jana Mydláře onoho památného dne 21.6.1621, jehož souměrné datum je složeno pouze z jedniček, dvojek a šestek.

Christopher the Bastard from After Spoon and Without Satelits.

Mimochodem, kdybyste chtěli svým přátelům, kteří omezeně vládnou toliko jediným jazykem, domnívajíce se bláhově, že to k pochopení světa postačuje, přeložit jméno našeho nešťastného šlechtice, mohu vám pomoci, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se anglicky řekne Christopher the Bastard from After Spoon and Without Satelits.

Kdysi mně poslala jedna přítelkyně jakýsi možná i vtipný obrázek, jaké v periodách pravidelnějších komet, obíhají internetový svět, do něhož jsem se vlivem zařazení mé mejlové adresy do jejího adresáře, dostal. Samozřejmě už netuším, co na tom obrázku či prezentaci několika obrázků, bylo, ale naprosto přesně si pamatuji, že jsem jí napsal, že si velmi toužebně přeji, aby mou adresu ze svého adresáře vymazala. Leč ona byla neúprosná ve své představě globálního světa a její interpretaci: „Tu nabíhající depku z obíhajících obrázků máš z toho, že nechceš a přesto jedeš v jejich oběhu, u mě je to jinak, ještě stále mě něco i mile překvapí.“

I sdělil jsem jí moudře: „Ále houno, já to mám i když někdo (například známý herec) vypráví jako autentickou historku něco, co jsem četl v autorovi už dávno zemřelém, když vidím obrázek, už mám před očima jeho vzor, u muziky totéž, v barokní muzice dnes a denně objevuji původní melodické linky, které jsou znovu použity v současné hudbě, pravdaže nepodezírám rockové muzikanty z hudebního vzdělání, ale prostě to tak je, když si pamatuješ staré, máš málo nového, ještě že stromy rozkvetou každé jaro jinak a že slunce vyjde každý den jinak, něco je dobře mít stereotypní, třeba domácí rituálky za účelem šplhu ze sraček, něco je dobré mít pokaždé jinak, třeba ten obrovský rozdíl mezi třetím a čtvrtým pivem, to je nepopsatelné!“

Ona však se nezastavila u žádného z výše uvedených mouder a opáčila: „Od které doby používáš východočeský dialekt? No jo, co to teprve s Tebou udělá, až zjistíš, že už Ty sám nejsi žádný originál až se někdy se sebou potkáš? Na rozkvetlé stromy opravdu ničím nemáme. Slunce je taky samostatný svéráz a my mu k tomu ještě dopomáháme, nu což, i to bychom vydrželi a jak s lidskou blbostí? Taky pouze staronová nebo novostará?“

„Drahá„“ odvětil jsem vzášestí, „východočeský dialekt? Ále houno, to je čeština bible kralické s lehkým zápodonským příznakem, miluji ten dopis, co napsali zápodonští kozáci tureckému sultánovi, to je taková krásná sbírka nadávek z dřevních dob zášti, o níž si Amíci se svým ubohým fakjú, jú matrfakr, mohou nechat jen snít, ty nadávky jsou cítit i z obrázku Ilji Repina, co už s nadávkami, když nás tak ovlivnily, že i já říkám Ále houno?

A lidská blbost? Ta jde ruku v ruce s nedostatkem informací, tam kde nejsou informace, kvete blbost a naopak, všechna ta slova páně Werichova o věčném boji s blbostí a jeho bonmoty o tom, zda jsem vítězem či poraženým, zvítězím-li nad vlastní blbostí, narážejí na pevnou stěnu nevědomého blbství, co svět světem stojí, bude blb blbem, protože když si uvědomí, že je blb, už není tak docela blbem, teda teďka mám na mysli nás, chytré blby, nikoli blbce klinické.

Jenže holka zlatá, ty už do ráje blbosti a sladké nezodpovědnosti nemůžeš, jednou provždy jsi z něj byla svým věděním vyhnána, to jen blb celé věky opakuje: „Ale já jsem to nevěděl, měl mně to někdo říct!“ ale sakra, vědět je povinnost, nikoli koníček dekadentní šlechty!!

Kdybys věděla, kolikrát za kariéru jsem už od blbů slyšel tuto domněle omluvnou větu, kdybych dostal pokaždé desetikorunu, tak světu kynu až do smrti z oken čínské restaurace, no ale abych se dopotácel k otázce je-li blbost novostará nebo staronová, blbost je stará jako lidstvo samo a mladá jako každé novorozeně potencionálního blba, takže blbost není ani jedno ani druhé, všimni si, že blbové jsou originály, žádný se neopakuje, nenapodobuje jiného blba, protože právě pro své blbství si není schopen zapamatovat tu blbou myšlenku svého vzoru, blbost prostě je a nevyhyne, o to se postaráme my lidé a hromadné sdělovací prostředky, rodící s neochvějnou pravidelností další blbé politiky, diktátory, mediální hvězdy, vyrobené z analfabetických ctižádostivců etc.“

Ukončil jsem naši řeč ale uvnitř jsem přemýšlel dále: Všechno je to pouze a pouze o informacích zvenčí, které zapadnou-li uvnitř nás do úrodné půdy, vzklíčí a ponesou plody stále objektivnějších pohledů na svět, taková potřeba pohledů zvenčí je pro lidstvo stejně nezbytná jako voda pro jedincův organizmus, navíc je spojena s potřebou sbližování, protože od přítele se pravda o nás samých snese snáze a je podána zpravidla tak, že z ní nemáme strach.

Na čelných představitelích všech zemí na světě je velmi zřetelně vidět toporná a chorobně bezohledná snaha obejít se bez pohledu zvenčí, vystačit si sami se sebeinterpretací, že je to vede do válek, tu o ropu, tu o zemní plyn, o víru, lhostejno jaká je záminka, které mohou skončit i zničením lidstva, omamná květina lži, lži bez pohledu zvenčí, politikova pravda bez pohledu mrtvých očí jeho obětí, je to skoro jako šílenství, nahradit skutečný svět tou lživou představou, ale samožerní mocní tohoto světa si v této formě šílenství zdá se libují.

A jako uzavřený kruh: Informace a ještě jednou informace, cesta sbírání informací je cestou k pravdě, člověk se může mýlit, může bloudit, ale tím, že jde po cestě vědění, blíží se k pravdě, tak pravil Pospa, když si nevzpomněl na všechny ty, co to řekli před ním.