Děda forevermore IV.

Každý podzim znamenal pro mého milovaného dědynka velké vzepětí duševních a fyzických sil, protože bylo potřeba založit kvas na vypálení nějakého životabudiče.

Děda nebyl z rodu oněch gurmetů a fajnšmekrů, kteří by svou ješitnost a samolibost jako morfinista stříkačkou ukájeli nabízením ochutnání kdekomu na potkání z pleskačky se vzorkem své „halúzkové“. Děda byl dalek myšlenky, že by někomu ze své draze vykoupené slivovičky byť jen nabídl a už vůbec ne z tak divného a hloupého důvodu, jako je ochutnání. Když už někomu děda nalil, učinil tak osobě mnohokrát za různých podmínek prověřené a v oprávněné důvěře očekával, že dotyčný mu takový šlechetný čin vrátí nejméně pětkrát. Proč tedy takové okolky s jeho nápojem? Býval snad té kvality, že co vzácnost směl ovlažit toliko huby vyvolené?

Ale prd. Býval to patok nejhoršího zrna, děda rok co rok sváděl urputný boj s babičkou o každou trnku a o každou hrušku a vůbec o cokoli ze zahrady zvíci rozlohou menšího Ruska, o cokoli, co by bylo možno ke kvasnému procesu přivést třeba za použití fyzického násilí. Můj cílevědomý předek s kýblem prosmýčil humno naše i sousední, které je obecní a kdyby sousedi neměli v rodinách dědky stejně zavilé a posedlé, se stejně masivním návykem, prolezl by snad i očkem drátěného plotu. Do dvou velkých čtyřistalitrových sudů vsypal všechno, co se mu podařilo uzmout před babičkou, která se stejnou systematičností a pílí brabčila humno za účelem povidlování a sušení a zavařování a jiného uchovávání plodů pro děti a celoroční potřebu celé rodiny včetně dědečka, který měl buchty a jiné ovocné koláče k smrti rád a přikusoval je i k polévkám zeleninovým a vývarům, k omáčkám a snad ke všemu. Na to si vzpomínám docela jasně, že když nebyl napečený plech nějakých buchet, dědeček k polévce přikusoval kus knedlíku, a když ani knedlík nebyl, tak si do té polévky vhodil pár uvařených brambor. Nebyl přítelem nějakých vodových supé a dnešní způsob sáčkových polévek by považoval za chemickou válku. Svému tvrzení „polévka grunt, maso špunt“ dostával s tvrdošíjností, hodnou vznešenějších cílů.

V létě jsme stolovali obyčejně na dvoře, protože se vařilo v letní kuchyni na dvoře, kde nebylo takové horko, kde se i pekly buchty, protože do pole se nosily převážně buchty a polévky, maso by se zkazilo v tom vedru, do konvičky se vzala polévka houbová, bramborová, nebo ze sušených švestek se smetanou a takové všelijaké polévečky dobroučké babičkovské se u nás vařily, dokonce babička měla recept na dokonalost, spočívající ve svařeném oslazeném pivu s mlékem a žloutkem, bylo to veledobré, sladce nahořklé a dostávali jsme to všichni, i děcka, v zimě, když jsme přišli z venku zmrzlí a zašlo nám za nehty, tak ten nápoj spolehlivě každého do minuty rozpustil. Ale to odbočuju, teď jsme v podzimní sběrné náladě, chovám se jako dědovy nepříčetné příběhy z kalendářů.

No a tak ti dva soupeřili v humně docela vážně o úrodu, děda ovoce otřásával ještě zelené, aby toho měl víc do kvasu a nezralé hrušky a jabka rozmělňoval v dřevěném korytu zvláštním esíčkovitým nástrojem, aby chudák ovoce přinutil vydat své stopové množství cukru jako potravu pro kvasinky, které v tom strašidelně kyselém prostředí evidentně živořily a tak do kvasu děd přidával cukr, aby to zachránil, a když se uvolňovaly sklenice na zavaření letošní úrody, tak do kvasu děda přisypával předloňské kompoty, žádná plesnivá marmeláda si před ním nebyla dost jistá, naprosto nevnímal fakt, že do marmelád babička přidává Petol nebo Petosu nebo jiný prostředek proti zkvašení, který mu pak zlomyslně vyvraždil kvasinky v celém kvasu, děda opovrhoval chemií a v dobách své největší slávy by přinutil zkvasit i kuličky skleněnky v destilované vodě. Byl ctižádostivým odborníkem, který ve snaze neznehodnotit kvas chybným vypálením, jej dosti pravidelně po krutém duševním boji skoro všechen vypil brčkem, kterým prorazil seschlou svrchní kůru.

Babička málokdy zachránila pro zavaření nebo zmarmeládovatění nějakou švestku nebo špendlík, mívali jsme koláče převážně třešňové, protože třešně byly ovocem co do velikosti a obsahu cukru pro dědu nezajímavým, vlivem vyhraněnosti dědovy ochutnali jsme jahodové a dýňové kompoty, které se do jeho výrobního programu rovněž pramálo hodily, čalamády a nejrůznější kyselé směsi z nezralých rajčat a příbuzných brizantních složek klasifikoval jako „žrádlo tak pro prasa“ a okurky ctil pouze kvašené a to časně zrána. Sud kysaného zelí, které pravidelně nakládal a které vlastnonožně ušlapával, plně pokrýval jeho potřeby z hlediska vyváženosti a pestrosti složení stravy.

No a tak se tedy stalo, že švestka bylo pro nás dost vzácné ovoce, přestože jich rostlo v každé mezi a živém plotu nepočítaně. Mívali jsme moře nasušených bylinek a šípků, k léčení a na čaje, ty si mohly před dědou být celkem jisté, ale to jenom proto, že děda žádné likéry neuznával a v jeho očích smysl života tkvěl toliko v pálení ovocných kvasů. Kdybychom zbytky sušených křížal, švestek, hrušek a jablek nesnědli a babička z hrušek nenavařila v průběhu zimy čaj, který spolehlivě zastavoval průjmová onemocnění, (kterými jsme ani moc netrpěli, přestože jsme jedli naprosto všechno a naše hygienické návyky by dnešní lékaři označili nejspíš za suicidální), tak když se to náhodou nespotřebovalo, děda všechno s přehledem smetl do kvasu. Maceraci aromatických plodin v alkoholu rovněž považoval za zženštilé znehodnocování destilátu a vaječný likér a jiné zvrhlosti by nejraději s hrdelními postihy postavil mimo zákon.

Když se to pak v zimě vypálilo, panečku, to vám bývalo veselo. Už v pálenici dědeček neodmítal ochutnávat pálenku všech, kdo byl v řadě před ním, a samozřejmě několikrát, protože co kdyby proces se technologicky zvrhl třeba jako štěpná reakce ve čtvrtém bloku černobylské jaderné elektrárny v onom nešťastném červnu roku 1986 a všechna ta drahocennost přišla vniveč, a tak se pravidelně stávalo, že náš milý palič mnohdy ani nezaznamenal, že „už ide tá naša“.

Protože pálení slivovice byla tehdy výprava na celý den, to se ráno nebo večer doma přichystalo dávno již naštípané dříví do půlmetrových otepí a nalil kvas do přepravních sudů, které nebyly tak velké a těžké, ale zato jich bylo jednou tolik, všechno se to připravilo na přistavenou vlečku od traktoru, opletené demižony a tašky s jídlem, a pak na smluvenou hodinu přijel traktor a odvezl vlečku i s námi nějakých osm kilometrů do pálenice, bývali jsme nabalení jako pumpy, protože na té vlečce nekřesťansky foukalo, no a u pálenice se to složilo, traktor odjel, a pak už se žilo den a noc anebo přibližně stejnou dobu v obráceném pořadí v pálenici, než se to všechno vypálilo.

Dokud se jezdilo koňským potahem, tak se jelo domů hned, ale to už jsem já nezažil, ani jsem nezažil dobu, kdy se chodilo domů pěšky s demižony v rukou, my jsme se vracívali nejbližším autobusem, a už v autobuse se chodilo se sklenkou dávat všem spolucestujícím okoštovat, a než se přijelo domů, v autobuse bylo jako o svatbě a dědeček tomu kraloval, přestože už únavou usínal. Z doby, kdy se ještě chodilo pěšky, vyprávívala babička příhodu o tom, jak dědeček byl jednou opilý a nesl dva velké demižony do kopce a protože bylo náledí, tak mu to hrozně klouzalo, jenže se babiččiny obavy o nejhorší nenaplnily, náš milý dědeček pokaždé oba pětadvacetilitrové demižony opatrně postavil na vozovku a teprve potom sebou sekl jak dlouhý tak široký.

Pak začaly dědečkovi zlaté a zároveň krušné časy. Přirovnal bych to snad ke stavu narkomana, který v parku pod lavičkou našel kilový balík šestadevadesátiprocentního heroinu, a ten heroin by měl tu podivnou vlastnost, že by ho hrozně rychle ubývalo a on byl limitovaný objemem stříkačky, naplněné zlatou ránou. Mnohokrát se stalo, že ho babička přistihla ve špajzu, kde byly odšpuntované demižony uskladněné a čekaly, až alkohol přijde o svůj lihový ocásek, až se zakulatí a nebude tak ostrý. Ty demižony bylo třeba odtáhnout od zdi, přisunout ke zdi, prohodit je a seřadit zase od největšího a stovky drobných manipulací se tam muselo provádět a když nic, tak se tam jenom tak postálo a tiše se radostí tetelilo. Kdo nezažil, nepochopí.

Pak přišla slavná chvíle, kdy se jako při zabíjačce určovalo, kolik se odnese tam tomu za to a onomu za ono, nalévalo se do půllitrových a litrových flašek a děda schválně naléval láhve vrchovaté aby mohl jedním pracovním lokem udělat místo zátce. Všechny takové manipulace byly jen převzaty po předcích a přivedeny k dokonalosti za tiché zuřivosti milujících žen.

No a tady nastal konec dědečkových radostných chvilek a začaly stresy. Babička „odléla pětku kmocháčkom, šak nám lóni také poslali, pamatuješ, jaks to vyňúrál ve skřini a půlku toho vyslopál ešče před hodama, ešče fčil bych ťa švacila tú hadrú jak si na to spomenu“ a tuhle dva litry „až sa půjde do hája dělat dřevo“ a tam tři „šak chceme spravovat tú stodolu a co naleješ zedníkom“ a děda rázem byl starý a smutný, až by jej člověk litoval. Takový upřímný zármutek, tak nádherně dětsky nehraný a bezprostřední, upřímný a hluboký žal, na pohřbech býval veselejší, i zželelo se babičce svého starouška a přidělila mu nějaký zbytek v půllitrovce se slovy „No a toto si možeš vypit, ale nech si aj na potom, víc už nedostaneš ani slzu“.

Ale dědánek neztrácel naději, jedině kořalka, kterou už vypil, byla načisto ztracená, žádná jiná, a tak stoprocentně věděl, že se k nějaké ještě dostane, kdyby měl babičku prodat „cigánom“ a babička to věděla a protože si myslela, že je toho dědeček schopen, a protože nechtěla, aby ji dědeček prodal do romské komunity, tak tu slivovicu schovala vždycky tak, aby se nějaká sem tam našla.

Ale jejich láska fungovala ať už kořalka byla nebo ne.